Bosenský Brod, Bosna a Hercegovina
Cáry mraků prorůstají z bosenského nebe jako stélky do rovin chorvatské Slavonie. Mezi nebem a zemí teče vzedmutá Sáva. Hraniční most mezi Slavonským a Bosenským Brodem se chvěje pod popojíždějícími auty. Fialově temný den a vítr nad řekou zachmuřují tváře ošuntělých chodců s plastikovými taškami. Vypálené, nikdy neomítnuté domy s dorůstajícími břízami těsně sousedí s domy nouzově vyspravenými a obývanými. Do zarostlých zahrad už léta nikdo nevkročil.
Srbský vyholený celník s býčím zátylkem nám velí zajet stranou a odchází s našimi pasy do světle modré plechové budky. Čekáme. Chodci z mostu se vracejí, aniž mohli dojít na hranice chorvatského města. Čekají tu na někoho? Tam hubený starý muž, tu nadsamec ve sportovní bundě či shrbená dívka v riflích, všichni v malátném pohybu bezčasí. Celník se také vrací; nezabije nás, ale nechá vstoupit. Jsme v Bosně a Hercegovině, Republice Srbské.
Za městem a dýmající rafinérií zastavujeme v křovinách zarostlé zemědělské krajiny. Pečlivě vyměřuji místo k zastavení. Čuráme mezi otevřenými dveřmi auta, protože už za krajnicí mohou být miny. Zaminovaná jsou zpustlá pole, zahrady i Srby opuštěné domy kolem. Snad je vyhnala muslimsko-chorvatská vojska, snad utekli sami ze strachu před odplatou – balkánské domněnky lidí zvenku. Moč se vpíjí do červené půdy, pro kterou tu tolikrát tekla krev. Pelyněk a divoký chmel vpletený do korun sukcesních vrb vydechuje spolu s vlhkou hlínou zvláštní, hořkou vůni. Je ticho, po mokré silnici se jen občas prožene domorodec, příslušník protektorátních sil nebo Holanďan zkracující si tudy cestu do jižní Dalmácie. Krajina zarůstá, usnuli démoni. Čurám a vidím, že plynutí času vpřed je možná jen víra živená nedostatkem představivosti, anebo spíš strachu z ní.
Sarajevo, Bosna a Hercegovina
Sarajevským geniem loci je strhující vertikální rozměr velkého města nepříhodně uloženého na dně hlubokého a stísněného údolí řeky Miljacky. Město z výšky vypadá jako červený koberec přehozený přes kostnaté horské hřebeny. Domky nad starým městem jsou od centra vzdáleny jen několik set metrů, ale je to vzdálenost téměř svislá. Mezi domy, stromy a skalami posledních ulic se povalují mraky a skrývají blízké hřebeny se zbytky borových lesů, jejichž dřevo shořelo v improvizovaných pecích za tří zim válečné blokády. Bezbrannost města v klínu hor mě šimrá v zátylku. Srbští ostřelovači, rozložení v předměstských výšinách, je měli jako na dlani. Tady je Baščaršija, v jejíž uličkách se vůně hor znovu mísí s pachem benzinu a vůní kávy, majoránky a chalvy. Tady jsou okna nemocnice, do nichž Radovan Karadžič vysílal ohnivé pozdravy svým bývalým muslimským kolegům. Tady, pod divoce zvlněným červeným kobercem s desítkami bílých děr muslimských hřbitovů, leží zametena evropská tragédie, která – profesionálně moderována – téměř ušla naší pozornosti.
Deštivým podvečerem se šineme po nábřeží z vybombardovaných sídlišť Ilidže vzhůru do starého města. Tady je Latinský most a jeho sedm kulí. Gavrilo Princip by se možná nestal smutným hrdinou dvacátého století, kdyby se mu srbští bratři u odvodu nevysmáli pro jeho tělesnou slabost. Atentát byl proveden nadmíru zmatečně a úspěšný byl jen proto, že se arcivévodova ekvipa zapletla v provozu. Stejně jako my. Potřetí objíždíme vybombardovanou Národní knihovnu, v níž shořel archív nejcennějších bosenských tisků, a snažíme se v nepřehledných uličkách najít místo k parkování.
Ty ulice starého města nesou už jen řídké známky válečných škod. Evropa svou neschopnost rozetnout sarajevský uzel uplatila. Přesto jsou domy temné a zašlé. Pošramocené tramvaje se prodírají ponurými ulicemi, voda z kaluží stříká zpod kol zuřivých taxíků až do podpažních jamek. Sandály na ledových nohou se smekají po kluzkých hlavách mokré dlažby. Nad městem visí roztrhaná plachta šedé oblohy uchycená v ulicích horských předměstí.
Nocleh v Sarajevu pro dva za méně než tři sta eur? hledí na mě recepční hotýlku v ulici Maršala Tita.
Je nám zima. V jedné z hospůdek v Baščaršiji se bez chuti cpeme pljeskavicou. Čaje je hlt a salát se asi servíruje jako předkrm – masem se pak jeden div nezadusí. Zahalené muslimské dívky s pyšnýma očima se vznášejí jako bílé obláčky. Muezzin.MP3 svolává k večerní modlitbě. Volim Sarajevo, čteme v tvářích obyvatel města. Přežili jsme navzdory.
Ale ne všichni. Kosmopolitní Sarajevo za obrázky televizních kamer padlo.
Tjentište, Bosna a Hercegovina
Hotel Mladost v osadě Tjentište unikl osudu valné části budov v kraji: stojí. Poškozené křídlo je provizorně dozděno, vlhká a studená budova v skličujícím modro-fialovém tónu ale stejně zeje prázdnotou. Rozbořené schodiště do třetího podlaží je zatlučeno prkny. Stoupačky ústředního topení jsou zaslepeny, radiátor je obohacen o malé elektrické ohřívací čerpadlo, které ale nečerpá a nehřeje. V prázdné restauraci posedává kuchař a několik servírek či pokojských. Recepčnímu chybí ruka od zápěstí. Umí několik slov anglicky, ale nechce se mu do nich. V očích má všechny výčitky, které rozdírají velké srdce srbského národa.
Hotel ožívá jen při ranním rozdílení dělníků správy národního parku Sutjeska. Velkolepá kolomeika se tančí s křikem, rozmáchlými gesty a nesmyslným pojížděním aut tam a zpět. Trvá přes hodinu běžící pracovní doby, než úžasný rituál vyústí v jednoduchou katarzi – chlapi konečně zalezou do kabin a předpotopní náklaďáky zmizí. Strašní musí být tito hluční, bodří mužové, když se zlobí!
Tjentište je chátrající svatyní srbsko-jugoslávské nezávislosti. Fakt, že se Srbové na rozdíl od jiných lavírujících národů postavili kdekomu, k posledku i Hitlerovi, nelze opomenout. Můžeme ulevit vlastnímu svědomí a zlehčit jejich zápal zjitřeným nacionalismem. V případě nacismu na sebe narazily (v jistém smyslu a v nestejné míře) obdobné doktríny slepené z domnělých křivd a nadřazenosti, z neúcty k individuálnímu osudu a ceně života. Přesto – i právě proto – Srbové obstáli.
Nedaleko monstrózního památníku slavné bitvy vytéká Sutjeska z kaňonu, kterým si probíjí cestu mezi masívy Volujaku a Zelengory. Země je tu doslova prosáklá krví, boje o Sutjesku stály za druhé světové války tisíce životů. Není možno zapomenout, že Srbové nebyli za svoje postoje na hruškách přistiženým světem oceněni. Věnce se kladly na Dukle a v Normandii, ustašovské Chorvatsko tylo z cestovního ruchu a s jízlivou nechutí dotovalo ponížené srbské hrdiny války. A srbské žaludky tak špatně tráví! Sedm století v nich leží Kosovo Pole, jak hořké muselo být další ponížení? Vzdorovité, nikdy nedospělé srbské dítě se znovu dralo ke svým oblíbeným hračkám.
Prší a prší, mraky se vplétají do korun buků. Za zelenými hřebeny sviští po teflonové skluzavce postmoderní svět do problémů, jaké nikdy nemusel řešit. V mokrých lesích nad Tjentištem se ale s Karadžičem a Mladićem stále skrývá mystérium krve a půdy. Kult mučedníků, nepřehledný terén, příliš pomalu sjízdné cesty, žádný moment překvapení – drzá výzva pronásledovatelům je bez odpovědi. Srbsko-černohorský mobilní operátor pokrývá hory vlastním signálem.
Přes eufemistické proklamace evropských hodnostářů je Bosna a Hercegovina, průsečík muslimských, chorvatských a srbských záští, i nadále zavařenou beznadějí. Staletá jizva je plná další, sotva zaschlé krve a šklebí se jak vždycky předtím. Bosenské mediální ticho usvědčuje Evropu z bezradnosti. Mamutí finanční pumpa nepodněcuje k žádné aktivitě, nepočítáme-li k ní nesmyslné pojíždění auty, předimenzovanou síť čerpacích stanic a několik v západním stylu střižených nákupních center. Dva nesourodé útvary Bosny a Hercegoviny, Republika Srbská a bosensko-muslimská federace, jsou jen dvěma okoralými krajíci slepenými medem evropské rétoriky a silou její vojenské přítomnosti. Válka nepřinesla žádné vyústění ani záblesk sebereflexe či pokání. Všechny tři strany uraženě tesají do kamene jména dalších hrdinů. Problém nebyl vyřešen, strany jsou jen izolovány. Někdo byl a někdo zase nebyl pasován na vítěze. Černá kočka, bílý kocour.
Peručica, Bosna a Hercegovina
Největší evropský prales má rozlohu jen kolem 1 400 hektarů, neznatelně ale prolíná do okolních hlubokých lesů, takže dojem z něj je velkolepý. Někdejší stezky během válečných let zarostly, aspoň ale nejsou zaminované. Úbočím vysoko nad tokem říčky Peručice stoupá od Tjentište úzká makadamová cesta, na níž se s nadmořskou výškou prohlubují výmoly a strouhy. Monstra buků a jedlí se jí nenechají rozpojit – jejich koruny se nad ní zavírají jako klenba. Totální nadvláda lesa je ale zdánlivá. Světlounké letorosty jsou spálené jarními mrazy. „V květnu se do hor vrátila zima a připadlo půl metru sněhu,” vykládá Katrine z univerzity v dánském Frederiksbergu. Její kolega, mladý Slovinec, zatím nemilosrdně žene dodávku vzhůru po rozmlácené cestě, takže Katrine si musí dávat pozor na jazyk. Posádku završuje postarší srbský průvodce. Volný pohyb cizinců v Republice Srbské údajně podléhá různým, nám neznámým pravidlům, která sice jeho přítomnost nevysvětlují, ale vyžadují. V jakémsi sedle ale Srb ze státem svěřené role vystupuje. Svalí se do trávy a vybaven zásobou cigaret počká na badatele, až se tudy budou večer vracet domů. Pak je znovu vezme pod svou ochranu. Katrine nad tím kroutí hlavou, ale my víme, že právě v tom je podstata slovanské státnosti – stavět překážky pro radost z jejich podlézání.
Trnovačko jezero, Černá Hora
Bosensko-hercegovsko-srbsko-černohorská hranice je čára zanechaná po několika letech bojů a za cenu strašných škod na původním místě. Dnes ji v Suché dolině nikdo nehlídá, tam i tam jsou Srbové. Přesto ji není snadné překročit. Zpod Černohorského Magliče strhla jarní lavina stovky vzrostlých smrků, rozházela je jako hůlky mikáda po dně údolí a částečně jimi zatarasila přístup k zalesněné moréně zadržující vody Trnovackého jezera (1480 m).
Kůrou buků už téměř přerostlé plechové tabulky připomínají zašlou slávu planinarských srazů. Dnes sílí snaha na ně navázat, ale míst, kam je možno bezpečně šlápnout, je v jugoslávských horách stále málo; čeká se, až miny zrezaví. Planinari se tak jako jinde většinou rekrutují z obyvatel měst. Vysokohorská turistika navazuje na nejlepší jugoslávské tradice. Je (tak jako jinde u východních Slovanů) okázale organizovaná a přizpůsobena k uspokojení základních machistických potřeb – pomilovat vlast, podat tělesný výkon a skrze alkohol vychutnat příslušnost ke smečce těch několik kroků za plotem života vytrvale ukusujícího z někdejší velikosti mužské role.
Trnovacké jezero leží na horní hranici lesa a jako zelené sklíčko ve tvaru srdce odráží blízké vrcholy vápencových štítů. Po nedávném planinarském srazu zůstala na kvetoucích březích řada ohnišť a hromady odpadků. Přestože jinak k jezeru kromě pastevců, vynášejících v bednách na hřbetech koní zásoby, skoro nikdo nechodí, má vlastního ředitele, který kolem něj neexistující turistický ruch organizuje. Děda je v maskáčové peleríně archetypem penzionovaného, ve slavné bitvě ohluchlého četnika. Viděl už v životě všechno, radostný údiv z výskytu zahraničních planinarů ale neutají. Tak přece přišli, čtu mu z tváře. Zítra se počasí zlepší a přijdou další, huláká, když nás ve svém open sky office, na stolku stlučeném uprostřed louky ze smrkových klacků, zapisuje do prvního řádku první stránky své obrovské jezerní knihy. Nad horami ale vychází a zapadá slunce a nikdo další nepřichází. Ředitel jezera, hoch u závory v Tjentišti, který vybírá euro za vstup do národního parku, a lesní tanečníci od hotelu Mladost – to je personál evropskými fondy udržované zaměstnanosti a národního parku Sutjeska.
Druhou noc u jezera se po dvoudenní přestávce opět rozprší. Hodiny a hodiny náš starý stan heká v poryvech větru a deště. Nespím, přemýšlím, co udělám, až plátno praskne nebo až se v podlážce plchy vykousanými děrami začne dovnitř valit voda. Utkvělé noční otázky nikdy nepřinášejí odpověď, ale tím, jak zaměstnávají vědomí, pouštějí z ohlávky vzpomínky a fantazii. Shledávám, kolik vody napršelo od posledních nočních dobrodružství v rumunských horách a jaké zvláštní, umělé formy strachu přináší život v dalekých městech, na našich zakroužených tratích od iluze k marnosti. Kouzlo té chvíle nepřipustilo pochyby: opuštěný stan v noční bouři na bosenských hranicích byl pravda.
Na to, co bych dělal, kdyby nám voda stan odnesla, jsem nepřišel, nepočítám-li přirozené východisko, že bychom zmokli a silně prochladli. Ale plátno vydrželo, propustná půda kolem stanu všechnu vodu pohltila, ráno přestalo pršet a z doliny se do kotle Trnovackého jezera vyvalila smířlivá oblaka míru.
Vlasulja, Černá Hora
Před námi se vlnil dlouhý, travnatý a suťovitý hřeben Volujaku. V dopoledním oparu mu chybělo měřítko a my jsme váhali, zda se dá vůbec do tmy přejít. Převládajícím pocitem byl ostych z prázdného namodralého prostoru, který vedle opojné volnosti vzbuzoval i ostražitost. Naše sovětská vojenská mapa, stažená z internetu a vytištěná v mizerném rozlišení, byla stará jako my a jednotlivé hory po obzorech na ní neměly jména. Pojmenovány jsou jen celé horské skupiny. Maglič, Bioć. Možná, že víc jmen v horách skutečně není. Kdo by je pro koho vymýšlel? Touha vycouvat z prázdnoty do tábora, ležícího v hloubce pod námi, na sebe brala podobu rozumných argumentů – ochrany před studeným větrem, který neodbytně rozčesával drny trav či znechucení z pohledu na kolosální výsypky u cementárny ve vzdáleném Gacku.
Teď je ale celý hřeben za námi. Stojíme nazí na sněhovém poli v závěru doliny pod stěnami Vlasulji (asi 2200 m) a snažíme se v mokrém firnu umýt. Vlhké dusno propůjčuje okolnímu tichu lepkavě hmatatelnou existenci, bosé nohy kloužou a trnou chladem. Oči zavírá přemíra světla. Hledáme sestupovou cestu v bludišti sněhových polí posetých padajícími kameny, suťovisek a kosodřeviny. Není to jednoduché, ale zbytky značené stezky se v porostu objevují v pravou chvíli. Najednou přes hřeben přelétnou mraky a prší. U nosu visí kapka studené vody. Boty se boří do sněhem rozmočené předjarní trávy s prvními šafrány a dřípatkami. Vegetační úspěchy časného léta, tak patrné hned na protější stráni, jsou náhle zpochybněny jako barvy starých diapozitivů.
Přejezd Durmitoru, Černá Hora
Co mají společného polská ohleduplnost, ruská pracovitost a dobrá maďarská mapa?
Ščepanpolje je pohraniční městečko v místě, kde se Piva s Tarou vymanily ze svých soutěsek a spojují se v řeku Drinu. Silnice se opět pokryla asfaltem a mnoha tunely se probíjí vzhůru ve stěnách zužujícího se pivského kaňonu až nad hladinu zátopy. Zvěř a ptactvo vyměnily byty s rybami, ale stěhovat se musel i Pivský klášter, jediný pravoslavný klášter s ikonou tureckého sultána, který jeho stavbu v dobách dávného cařihradského jara dovolil. Buď jak buď, soutěska s jezerem je ještě krásnější než bez něj. Severní stěny Magličů, přizdobené lehkými závoji mraků na úbočích, spadají rovnou do jeho zelených vod.
U Plevla odbočujeme na Žabljak. Silnička mizí v čerstvě vylámané skále a v mnoha serpentinách šplhá vzhůru, aby se vysvobodila ze sevření stěn údolí. Jezero se vzdaluje kolmo dolů, jako bychom nestoupali autem, ale jakýmsi jankovitým výtahem. Pak se konečně stěna ukloní a vypustí uzounkou, zbrusu novou asfaltovou silničku jako vzteklého hada do zářezů, závrtů a bezvodých žlebů západního podhůří Durmitoru. Cestování se změní v jízdu na housenkové dráze, jejíž správce zatím v řídicí kabině zesnul. Rozkvetlé louky střídají nízké bukové lesy, devastované pastvou nebo spíš krutými zimami. Otevřenými okny proudí voňavý vzduch, daleko za údolím Pivy se odkrývá čarokrásné panorama Bioće a dalších horských skupin táhnoucích se na jihovýchod k Podgorici. Durmitor je na dosah. Vtom asfalt skončí a auto nadskočí na balvanech horské stezky.
Dobrá maďarská mapa je mýtus.
Je-li na obloze Bůh a měl-li na nás v ten den trochu času, mohl hodiny a hodiny pozorovat nekonečné bílé vlákno, po němž se stěží viditelnou rychlostí sunula zelená plechová mandelinka. Pokud by své oko ozbrojil dalekohledem, všiml by si, jak pivem i kouzlem horského safari zmámený řidič rutinně kličkuje mezi kameny neslučitelnými s podvozkem plně naložené oktávie. Ale, dobrý Bože, buď rád plechové střeše, přes kterou bys neviděl na způsoby, jakými jsme užívali bizarní samoty v rozpáleném, stále jedoucím autě uprostřed travnatých hor!
Později odpoledne jsme se došourali do sedla ve výšce asi 1900 metrů. Cesta konečně začala klesat, ale povaha cestování se nijak nezměnila. Býci opouštěli pasoucí se stáda, loudali se vedle auta a rozvážně do něj otevřenými okny nahlíželi. Začali jsme se bát, že tahle jízda rajskou zahradou jednou skončí a my budeme muset zrychlit. Napadlo nás sjet z cesty, dojet po louce k nějakému jezírku, zaparkovat na břehu a přespat, jenže nikde žádná jezírka nebyla. Ta, co byla, patřila ovcím a dobytku.
Asfalt nás už ale jako černá karma čekal za zatáčkou. Silnička sjela do květnatých plání na východní straně Durmitoru, s osamělými skupinkami křivých buků a bizarních domků, které společně připomínaly země, ve kterých jsme ještě nikdy nebyli.
Žabljak je nejvýše položeným černohorským městem a jedním z mála horských turistických středisek, které se s balkánskou tendencí k entropii snaží sestavit skládačku katalogových zážitků k fakturaci. Představa, že bychom podlehli nápadu začít naši cestu tady, na permanentním staveništi pojížděném bagry, ve změti stánků, bud a nedokončených hotelů, které jistě nepoznaly architekta a možná ani statika, mě naplnila elektrizujícím rozechvěním.
V ten den jsme totiž ještě nikdy nebyli ani v Albánii.
Grbaja, Černá Hora
Po mnoha hodinách jízdy kaňonem Tary a přes hřebeny Bjelasice se auto znovu houpá jako loď na vlnách strmé asfaltové cesty stoupající k albánským hranicím. Kužely světla vybíjejí ze tmy černožluté momentky tvořené změtí bukových větví, očima vyplašených plchů a zvláštním vědomím vlastní nahoty a zranitelnosti, nicotnosti skla a plechu kolem nás. Konečně se cesta trochu srovná na louce u planinarské chaty. Vystupujeme. Chvíli trvá, než oči přivyknou tmě a uši tichu.
Může se zastavit srdce? Mnohem výš a mnohem blíž, než bylo možno čekat, strmí proti tmavě modrému nebi s křišťálovými hvězdami černá, dozubata okousaná lepenka štítů Prokletijí.
Ráno, pouhou minutu po slastném probuzení, k nim běžím bos, kamínky na studené cestě mi rozdírají nohy. Vycházející slunce zalévá modré vrcholy oranžovou září. Černá noc a nový den! Uprostřed přírody události nejhlubšího významu, fascinující podívaná.
Karanfili, Černá Hora
Dávno před polednem se už do údolí Grbaje díváme mezi špičkami svých bot. Je nádherný den, kolem štítů Karanafilů (2460 m) nad hlavou poletují lehké mráčky. Za našimi zády zeje hluboká propast údolí Ropojany, které půlí albánská hranice. Za ní ční zasněžená vápencová pyramida nejvyšší hory Prokletijí, Maja e Jezercë (asi 2700 m). Naše sedélko je široké na rozpažení. Cesta na vrchol Karanfilů vede vzhůru někam za blízký, nepřehledný horizont. Bojíme se jít dál. Stezka ani značka tady není, terén je velmi strmý a pokud mráčky jen trochu zhoustnou, nenajdeme cestu zpátky. Už tak máme obavy ze sestupu strmým sněhovým kuželem v dolince Krošnja, kterým jsem se do sedla vyškrábali. Hledíme do liduprázdné horské krajiny pod sebou a prožíváme chvíli, v níž se naše klopotná cesta sem zdůvodňuje.
Ale nejsme sami na světě! Z hory na protější straně Grbaje hulákají Češi. Odpovídáme jim, ozvěna dodává našim hlasům na síle. Mám z jejich přítomnosti smíšené pocity: tak tedy ještě stále nejsme dost daleko?
Nejsme. Zapípá mobil, syn píše, že v londýnském metru vybuchly bomby. Držím telefon v ruce a nechápavě hledím k modrým obzorům.
Gusinje, Černá Hora
Vztah albánských muslimů v černohorském městečku Gusinje k islámskému extremismu není zřejmý. Zatímco sedíme na nároží u modrého stolku a skvělé kávy, pokračují domorodci ve svých rutinních tancích. Z nesčetných obchůdky se na ulici valí lavina zboží, mladíci donekonečna objíždějí ulice v poslepovaných volkswagenech a exhibují před dívkami, které ani nepředstírají nějakou zdrženlivost.
Den předtím, když jsme pozdě večer hledali cestu do grbajského údolí, zavedli nás ochotní mužové na místní policejní stanici. Služebna byla zasutá ve špinavém domě na jedné z bočních ulic Gusinje. Obnášela tři policajty, nejnutnější starý nábytek a televizor s černohorskými politickými kmotry. Policajti si nás zvolna zapsali do svých pohraničních lejster, popsali cestu do Grbaje a nezúčastněně se rozloučili. Na teplé noční ulici pod žárovkami ověnčenou mešitou hřměla diskotéka a celé městečko ve výbuších euforie spalovalo denní dávku své životní energie.
Ani dnes večer tomu nebude jinak. Zatímco v malém, skromném, ale slušně vedeném krámku pojídáme vynikající čebapy, vnuk u vedlejšího stolku komanduje babičku, která běhá k pultu a nosí na stůl. Dítě zásadně neděkuje a nepřetržitě si hraje s telefonem. Až slunce zapadne za Maja Kadis, testosteron znovu vystříkne do ulic a změní jejich zákruty v napřímené vrnící tepny. Nikdo nezabloudí; dospělí nepochybují, mladí také ne.
Maja Kadis, Černá Hora
I druhou noc v Prokletijích, přes veškerou snahu zřídit si klidnější nocleh, jsme strávili na krajnici u asfaltové silničky v Grbaji. Několikrát za noc kolem projížděla auta, občas posádka prudce zabrzdila, vystoupila a šla se podívat, co se to z českého auta líhnou za housenky. V tmavém lese za hlavou zatím chodí záhadné zvíře, kterému v útrobách žbluňká hektolitr vody. Černá Hora nikdy nespí.
Na druhý den ráno se marně snažíme najít přístupovou cestu do masívu Maja Kadis. Vesničané nás ochotně poučují a posílají stále dál a dál, až v pokročilém dopoledni a houstnoucím vedru skončíme na prašném rozcestí osady Višnjevo. Starý pán v tlustém vlněném svetru se ochotně vrací z právě nastoupené cesty. Vzhůru, na hřeben, po hřebeni, a tak dál, ukazuje k bukovým stráním nad vesnicí. Nakonec se těžkopádně rozběhne před autem a navádí mě do stinné zahrady jednoho z blízkých domů.
„Tady si nechejte auto,” říká, „a když dojdete na salaš,” navazuje na předešlý popis, „pozdravujte moji ženu a dceru, kterým já jsem muž a otec. Pastevčí tam.”
Vydali jsme se tedy strmým lesem vzhůru. Stezka občas vyšla na rozkvetlou louku, ale hned zase zalezla do chladivé bučiny. Je dohladka vybroušena stahovanými kládami. Po nějaké době vyjde na pohodlnou lesní cestu, která se v pravidelných serpentinách dál vine vzhůru úbočím. Na jejím konci stojí, uprostřed odkorněných uschlých borovic, dřevěná salaš. Ženy – matka, dcera a její přítelkyně – nás vítají překvapeně, ostýchavě, ale s upřímnou radosti ze setkání s někým, kdo jen nebečí, nebučí a neštěká. Pohostí nás žinčicou a pyšně provedou mezi ohradami. Proč jsou borovice oloupané? Aby se ovce nebály černého lesa, vysvětlují. Když strom úplně vyschne, borovice se porazí a stopí. Vy se tady nebojíte? Ani ne, usmějí se na sebe. Se značným vypětím zabráníme, aby na naši počest nezařízli jehně a neuspořádali slavnostní oběd. Ukazují nám další cestu přes spasené travnaté údolíčko.
Když přelezeme nejbližší sedlo, svlékneme se. Nazí se brodíme loukami květnatými tak, že pro to v našich podmínkách schází paralela. Z bílých, žlutých a hned zas purpurových záhonů květin vyrůstají majestátní černé borovice a dodávají horské krajině, pokud je toho ještě zapotřebí, pohádkový rozměr. Samota a blízkost albánské hranice nás stále více vzrušuje. Stezka se vine nad mělkými žleby a pomalu stoupá k hřebeni Maja Kadis. Na hřebeni vlevo, kudy zřejmě běží albánská hranice, stojí dřevěný rozcestník – anebo nehybný voják s plnou polní? Čím výš stoupáme, tím agresivnější hejna much na nás dorážejí. Když konečně vystoupáme do hlavního sedla a pod námi se otevřou doliny Žirovnice a Ropojany pod masivem Beliče, jsme už z much vzteky bez sebe. Otáčíme se na patě a vracíme se stejnou cestou zpátky.
Vpodvečer jsme dorazili do Višnjeva a vstoupili do naší parkovací zahrady. Vyřizujeme srdečné pozdravy a přinášíme nejčerstvější zprávy ze salaše. Laskavý starý pán nás seznamuje s další dcerou a jejími dětmi a jako pohoštění přináší domácí med, ještě neoddělený od plástve. Obřadně si sedáme na špalky a pouštíme se do konverzace. Vosk, který mezi zuby nejprve připomene žvýkačku a vyvolá klamný dojem, že je s ním možno jako se žvýkačkou nakládat, začíná mé příspěvky zdržovat, až nakonec úplně zmlknu v úporné snaze oddělit vosk od medu a současně se nepozvracet. Nakonec, už zhluboka dýchaje, sousto vyplivnu. Stydím se jako pes a nepochybuji, že jsem právě naše hostitele k smrti urazil. Starý pán ale ke mně s úsměvem natáhne dlaň a pobídne mě, abych mu svůj exkrement přenechal k vyhození.
Snažíme se pohostinnost splatit několika plechovkami piva. Muž ale vrtí hlavou, je muslim a nepije. Nakonec, aby k smrti neurazil nás, vezme si třetinku pro svého syna.
Morački Manastir a Podgorica, Černá Hora
Městečko Plav je ještě hlučnější než Gusinje, proto téhož večera pokračujeme přes Andrijevicu a sedlo Trešnjevik do Kolašinu, kde za dobrý peníz ulovíme velmi slušný hotel Chile. Ráno vyrážíme k Podgorici. Když se pilně opravovaná silnice dlouhými serpentinami spustí do kaňonu Morači, narazíte při ní na Morački Manastir. Je třeba zastavit, i když místo odrazuje přeplněným parkovištěm, mnoha lidmi a nechutnými tureckými záchody. Samotný klášter je místo, v němž panuje starodávné, mnohobarevné vizuální ticho. Zahrada je plná hortenzií a muškátů a klášterní pokladničky plné eur a pozoruhodně velkých srbských bankovek. Klášterní kaple nepostrádá nic z temné, zlatem vyšperkované ortodoxní magie.
Jak se blížíte kolem Morače k Podgorici, slézá nalevo z ohromných skalních výšek rychlíková trať z Bělehradu do Baru. Pak zmizí a v jednom z bočních údolí provede poslední mohutnou smyčku, která ji konečně přivede na dno údolí a společně se silnicí do plochých zaprášených předměstí Podgorice.
Stará Podgorica-Titograd-Podgorica byla zničena za druhé světové války a dnes ji nahrazuje pravoúhlá skládačka v komunistickém duchu, která veškeré kouzlo čerpá jen ze stinných alejí a pouličních kaváren, v nichž po celé dny vysedávají machové povznesení ještě mnohem výš, než kam se kdy mohou povznést machové venkovští.
Během průjezdu Podgoricou se krajina docela promění. Cesta z ní vyjede do vyprahlé žluté roviny s cypřišovými háji a zakrátko po sypané hrázi překoná severozápadní cíp Skadarského jezera. Za ním začneš v serpentinách prudce stoupat k přímořskému masívu Rumije. V macchii leží ohořelé zbytky autocisteren a ještě živí Černohorci se řítí nalevo od dvojité plné čáry vstříc nepřehledným zatáčkám.
Na hřebeni nečekaně vjedeme do husté mlhy a prudce se ochladí. Nad mořem byla bouřka. Nad Petrovacem z mlhy vyjedeme a pustíme se podél moře na jih k Baru a Ulcinji.
Ulcinjský olivový háj, Černá Hora
Na protější stráni údolí svažujícího se do jedné z nepřístupných zátok stojí v macchii typické černohorské bílé stavení. Hustý vzduch nese naše slova daleko a my máme pocit, jako by nás mezi bizarními kmeny oliv někdo pozoroval. Prastarý háj vydechuje biblické vůně. Řídké koruny jen nepatrně mírní polední žár, ale mezi stříbrnými listy prostupující teplo není nepříjemné, naopak – hladí nahou, sluncem zcitlivělou kůži jako měkká tkanina. Ticho občas přeruší zvonce koz, které se potloukají v porostu pod námi. Když si lehneme na záda do červené hlíny, pojídáme bílý chléb se sýrem a čekáme na mrak, který nikdy nepřipluje, šimrá nás smyslnost jako stébla nepoddajných bílých trav. Na stezce se vyděsíme černé zmije, delší než každé, kterou jsem kdy viděl. Ano, někdo nás v olivovém ráji pozoroval.
Ulcinj, Černá Hora
Albánské město Ulcinj připadl Černohorcům na začátku 20. století jako rakouská satisfakce za nějaké opomenutí při věčném trhání a lepení balkánského poloostrova. Jsme Albánci, ale Černohorci, zní mantra, kterou v Ulcinji odříká každý, s kým se dáš do hovoru. Ulcinj není Priština, pane. Více informací o naší iredentě až v případě eskalace kosovské otázky.
Samozřejmě, celé jugoslávské pobřeží je zamořeno virem domkařství, který domorodce devastuje jako krmení tygra. Albánci jsou však živější a mnohem nepořádnější než Chorvati – a to je obraz Ulcinje. Maličké historické centrum, visuté na pobřežním sklaním ostrohu a těžce poškozené zemětřesením v sedmdesátých letech minulého století, se nikdo nepokusil opravit. Jeho spoře obydlené uličky páchnou kočičí močí. Po hlavní dopravní tepně, která spojuje Ulcinj s turistickými osadami na odpadky poseté Velké pláži, se celý den a celou noc pomaličku otáčí kolotoč aut. Řidiči dělají všechno, co fyzikální zákony umožňují, ale přes hrozivý mumraj se za volantem nikdo nevzteká a neukájí. Z kolotoče odtéká slabší proud aut do hlavní obchodní ulice, která se svažuje k městské pláži, je však plná chodců, takže je prakticky úplně neprůjezdná. Po desáté večer ji policie autům vezme úplně a celou nechá pěšákům. Není to pozdě, ani Ulcinj nikdy nespí! O půlnoci stříhají malého chlapečka, v internetových kavárnách bzučí zářivky a roje teenagerů, obchodníci lelkují před svými nadupanými krámy, v nichž málokdo něco nakupuje, na kapotě obrovského cadillaku posedávají mladíci s kolou. Málokdo z domácích pije alkohol, ale není tu ani opilých návštěvníků.
Zatímco ve městě se točí velký kolotoč, šestiletý syn našeho domácího od rána do večera jezdí po dvorku na trojkolce, něco si albánsky mele a třeskutě troubí: Tu-tú! Tu-tú! Až povyroste, seskočí z trojkolky, koupí si svého prvního golfa a zařadí se do kolony na hlavní třídě. Jeho otec, specialista na lov Čechů a Poláků, zatím bude kmitat mezi domem a kanceláří a prostý všech pochyb plnit své životní poslání otce, manžela a ubytovatele.
Protože, Karel, tak-se-to-dela!
Šiško jezero, Černá Hora
Šiško jezero leží ve vyprahlé křovinaté krajině jen několik kilometrů od moře, dva metry pod jeho hladinou. Navzdory nesoudržnému vápencovému podloží do něj slaná voda neproniká. Nemá žádný přítok, celé je živeno podzemními prameny. Když nás pán v bublajícím motorovém člunu vyváží houštinami pobřežního rákosí na liduprázdnou vodní plochu, když vlhy přelétávají nad hlavami a lehounká vodní tříšť se mísí s potem v obličeji, dobývání cizích zemí se stává přirozenou, jasnou nutností.
Skadar, Albánie
Nutno přiznat, že nápad zajet do Skadaru nebyl původní adventurou, ale povinnou kreací, kterou jsme se museli vypořádat s urážlivým faktem zájezdů organizovaných ulcinjskými cestovními kancelářemi. Myslel jsem, že je Albánie nedobytná, a my s ní zatím vešli – ani nevím kdy – v bezvízový styk! Každého, kdo zlehčuje sílu vlastní ješitnosti, naléhavost podobné výzvy zaskočí. Strach, že služební vůz vyvezu do končiny, v níž se polovina aut startuje drátem a druhá náhradním klíčem, že vkročíme do země, kterou nedělí správní okrsky, ale zájmové oblasti znesvářených rodových klanů – nic neobstálo před strachem, že se to budeme bát udělat.
Pokud by na albánských hranicích panoval běžný turistický ruch, způsobily by pasové a celní formality frontu kolem celé zeměkoule, takže by její začátek na sebe vzal podobu konce. Naštěstí jsme u závory jedinými zájemci z třetí země, tak jedinými, že nás voják pokládá za Angličany a oktávku za chevrolet. Odbavovací procedura má ve svém volném rytmu a hrozivě shovívavé nadřazenosti úředníků zvláštní půvab. Klíčové je získat potvrzení, že do země přijíždím autem. Bez něj bych ji musel opustit pěšky. Trochu se potím, protože nevím, jak potřebná bumážka vypadá a je-li už součástí bohaté, albánsky psané a horkou sazbou tištěné dokumentace. Nakonec všechno odevzdám, něco dostanu zpátky, zaplatím jakýsi neurčitý poplatek, závora se zvedne a jsme v Albánii.
Jsme překvapeni. Výborná silnice se vine mezi upravenými políčky a vzhlednými vesnicemi. Nebo jsme už přivykli albánskému ksindlu na černohorském území? Ba ne, všechno je dokonalým obrazem poučené země: běloskvoucí mešity a pravoslavné kostelíky v poklidném sousedství vytvářejí malebný rámec výstavných nových škol, vyvedených v barvách, které dospělí považují za dětmi oblíbené. Babky ženou přes silnici ovce, dědkové jako roj masařek nalepení na stařičkém zetoru jedou na pole či na výlet. Po několika stále stejných vesnicích začínáme poznávat evropský dotační rukopis. A jen co na předměstí Skadaru rozhoupeme prastarý dřevěný most přes řeku Bojanu, je jasné, že tyto peníze představují vklad, který je třeba splácet.
Skadar leží na matný dohled od Prokletijí, na dolním konci úchvatného, teplého a čirého Skadarského jezera, z něhož Bojana vytéká. Prošlo tak složitou historií, jakou jen strategicky umístěné sídlo může na Balkáně zažít. Na začátku 20. století patřilo Černé Hoře a tvořilo nejjižnější vojenskou výspu rakousko-uherské monarchie. Po desetiletích královského, okupačního a komunistického teroru a izolace vybuchla nastřádaná energie v bezuzdný kapitalismus. Jeho brutální upřímnost je téměř dojemná. Prašnými bulváry plnými děr a jam kličkují bez všech pravidel téměř výhradně mercedesy a golfy. Jejich vysoký počet v tak chudé zemi je možné vysvětlit jen mimořádnou těkavostí albánského lidu v evropském prostoru. Dopravně-sociální rejstřík doplňují peletony cyklistů, valící se po šichtě z ohyzdných, špinavých a zchátralých průmyslových periférií do středu města. Zanedbané činžáky nesou všechny stopy vynucené existenční kreativity. V parterech a prolukách už ale raší poupata budoucnosti. Světelné tabule s prémiovými značkami bank a pump ještě visí nakřivo, stránky brožur a letáků dokumentují zuřící boj tvůrce s grafickým programem a Orientu s korporátním manuálem, lidé se ještě neusmívají a možná ani nikdy nebudou, ale trh už je evidentně rozdělen. Lze etický kodex přeložit z angličtiny do albánštiny? Na předměstích rostou opevněné zámky fascinujícího formátu. Kolik barev má albánská ekonomika a v kolika místech se její vrstvy protínají? Co právě dělají a co ještě udělají přízračně nalíčené političky na předvolebních megaboardech? V ulicích Skadaru je snadné podlehnout nejdivočejším komunistickým teoriím. Dálkové řízení Balkánu pokračuje.
Ale život se musí žít v podmínkách, jaké jsou. Výborná káva v zaprášené kafetérii stojí pouhých šedesát centů. Pikolík se téměř zapotácel odvážným oportunismem, s nímž si řekl o tak přemrštěnou cenu. Dědové rozšafně diskutující u vedlejšího stolu vyhlížejí jako středoškolští profesoři, kteří si v lehce umaštěných kalhotách a decentně děravých košilích s šarmem a grácií užívají času nad rámec svého sta roků samoty.
Chorvatskem
Nad Budvou hoří černé skládky. V chladném ranním vzduchu se páchnoucí žlutý dým táhne kilometry nad mořem i pobřežím. Nikdo nehasí. Odpad z městských kanalizací chrlí podmořské trubky dvě stě metrů od komerčních pláží. Tabule navádějí do nového kotorského tunelu, ten ale ještě není vykopán; před nárazem do skály zachrání domorodá lepenková cedulka. Objíždíme zálivy Boky kotorské, pláže pod silnicí jsou jen několik metrů široké. Budky černohorské a chorvatské pohraniční policie mezi Sutorinou a Grudou jsou od sebe daleko, mimo dohled i dostřel. První a poslední koupání v čistém moři si dopřejeme až jižně od Makarské.
Není důvod jet do Černé Hory k moři.
Nově otevřená dálnice ze Splitu vede pustým chorvatským vnitrozemím a je mimořádně nudná, listuje však v zeměpisu Chorvatska nebývalou rychlostí. Až za Zadarem se betonová stuha rozevlaje a velkolepě ověnčí načervenalé srázy Velebitu. Oba tubusy tunelu ještě nejsou dokončeny a Chorvatsko je nastaveno na příjezd. Naštěstí se provoz nezadrhne. Naštěstí nám nafta vydrží až k první OMV. Dálnice je totiž otevřena, ale pumpy se teprve dostavují!
Odbočili jsme do Senje a přespali u domkařů. Ráno jsme se vrátili na dálnici, ale už u prvního sjezdu nás valící se protiproud smetl na křivolakou starou cestu. Druhý velký nedokončený tunel pod Velikou Kapelou byl rovněž nastaven na příjezd, a byla sobota.
Volvox globator, Evropa
Po bitvě kdejaký generál vidí: je neštěstím dobýt pro svůj lid území na tranzitní trase ze střední Evropy k Jaderskému moři. Společnost nelze rozdělit strašlivěji než dvojitou plnou čárou. Kdo vyrazí s traktorem na seno, stane se kontinentálním trombem. Jeho vliv na rating rodné země bude v mžiku stejně zničující jako aféra ministra přistiženého při pohlavním styku s šanonem Nová koncepce dopravní politiky. Situace se přitom bude stále zhoršovat. Lidem vezmou zahrady a postaví přes ně dálnici. Nenasytná chorvatská užovka, pohodlně roztažená ve strategických piniových hájích, zatím bude dál nasávat a vyvrhovat statisíce plechových žab. Syrové tam, upečené zpátky; krvavé bifteky málo namazaných zad bolestivě sykají na krajnicích. Ucpané slovinské vesnice na jih od Mariboru jsou mizernou kapitolou příběhu o koupání ve slané vodě, které se – na rozdíl od koupání ve sladké vodě – stalo známkou plnohodnotné existence.
Samozřejmě že se na silnicích často něco stane. Srazí se dvě auta nebo v nich někdo umře a proud se zastaví. Je dlouhý od Vídně až k Rijece a tak reaguje pomalu. Kdo má štěstí a je na opačné straně svodidel, pokrytecky kroutí hlavou. Když kolonu mineš a dostaneš se před její začátek, začneš litovat ty, kdo ještě jedou, kdo ještě nic netuší. Díváš se, jak se bezohledně ženou, předjíždějí se a riskují v jediné touze dojet, vystoupit a změnit se z otroků v protahující se, lehce rozechvělé, úplně nové rekreanty. Ty teď ale znáš jejich skutečný osud. Poznal jsi, že je žalostně jiný a tato znalost ti připadá nepatřičná. Vadí ti, že ses stal svědkem někým ještě nerozpoznané marnosti. Mrazí tě, když ve zpětném zrcátku vidíš, že začínají brzdit, prožíváš s nimi jejich zklamání, rezignaci a rutinní hledání nejkratší řady té skličující fronty na prostor. Stihneš přitom pomyslet na to, co zase oni vědí o tvé budoucnosti za nejbližší zatáčkou?
Je léto, z přehřátých útrob volvoxu se derou ti, kterým oči během roku odvykly slunci. Oslněni bojují o pozice pro rozhodující bitvu o terasy s výhledem na mořskou stranu. Jsou podráždění a unavení. Je daleko z vlastních nudných zemí do těch několika destinací, které ještě dokážou živit estetiku podněty nebo tyto podněty aspoň předstírat. Věc nesnese zlehčování. Vždyť ochotou prominentů umožnit vstup na svá území podmiňují trifidi svou ochotu po zbytek roku pracovat, volit a nezabíjet se. Ale koridor je dnes plný. Evropa zase bojuje o Jugoslávii a dusivě přitom kašle.
Teď se zastavily oba proudy. Ztuhlí lidé otevírají dveře rozpálených aut. Kdo kam jede? Tvarohoví mají za okny úhledně vyskládané minerálky, svázaná pádla a srolované karimatky, čokoládoví už jen ve směsi ulepených předmětů vykousaný průzor. V očích mají společnou únavu. Ve svých koloniích jsou na pokraji s dechem.
