Prolog

„No -,” zírá na mě ze skleněné kukaně otylá slečna. Ve dveřích za ní stojí další. „Takových -,” vraští čelo polštářková a obrací se ke kolegyni. Už vraští čela obě. Pak vyhrknou: „Určitě ne víc jak stovku!”

Usmívám se, jářku, trafika se dávala za zásluhy, ale informační kancelář? Čalouněná zavírá okénko.

„Slečno,” volám a rekapituluji, „takže kola berete k přepravě nepřetržitě a dopravné nebude stát víc než stovku?” Slečna přikývla a utěsnila pracoviště.

„Tak to by bylo,” řekl jsem si, sedl na bicykl a rozjel se zpět do S., abych mohl Zuzce oznámit, že jsem na nádraží v Břeclavi všechno zjistil a cesta k moři že je volná.

„Mohli bychom jet k moři na kolách,” řekla Zuzka někdy na sklonku zimy. Ano, k moři na kolách! Ne k tomu mrazivému, kde fičák protipysk nadouvá pruské tváře dokulata a které Zuzka dobře zná. Pojedeme na jih! Bulharské moře je teplé a lid pohostinný. A byla doba, kdy už vrže skřivánek a člověka něco pálí, dívá se pod zadek a ono to dobré bydlo.

Povýšili jsme nápad na plán. Jeho první verze, transevropská čili šílená, záhy ztroskotala na představě šlapání do kopečků za naším městem. Všechny ostatní už počítaly s přesunem po dráze, měnily se jen bulharské cílové stanice. V den, kdy jsem dobře naladěn šlapal z břeclavského nádraží do S., plán dozrával jako obilí kolem a všechno se zdálo snadné.

15. července 1987

V den odjezdu, 15. července 1987 večer, byla břeclavská zavazadlová pokladna zavřená. Do odjezdu rychlíku Pannonia naštěstí zbývalo pět hodin.

„Ach bože,” vzdychl náčelník, když jsem se u něj s odkazem na dříve poskytnuté informace domáhal jejího otevření. „Bože můj,” kroutil hlavou, „proč ste sa ptál učnic? Ty kozy přece nic nevěďá,” vysvětlil mi s výrazem, který si lidé nasazují při poučení obzvlášť zaostalého dítěte.

Namítl jsem všechno, co teď laskavému čtenáři běží hlavou, na podstatu věci to ale nemělo žádný vliv. Náčelník se ztrácel, až byl nejmenším náčelníkem na celé Střední dráze. Všechno totiž bylo mnohem složitější.

Pannonia nevozí zavazadlový vůz. Vozí ho Trakia, což je – vzhledem k zavřené zavazadlové pokladně – nepodstatné. Pokladna je zavřená i v Bratislavě. Otevřená je v Brně, tam je ale zavřená celnice. Celnice i pokladna jsou otevřené ve Štúrově, kam se už ale dnes nelze dostat jinak než Pannonií, a ta neveze zavazadlový vůz.

Konfrontace s nevyhnutelností urychluje dospívání. Nezbylo nám, než vzít zavděk obstarožním hotelem Grand na břeclavském náměstí a vyčkat rána. Hotel byl notně obroušen krátkými pohraničními láskami. Seděli jsme na propadlých postelích, do bzučení komárů vytleskávali zuřivé lužní rytmy a slibovali si, že od zítřka už budeme žít naplno a levně.

16. července 1987

16. července 1987 ráno byla zavazadlová pokladna otevřená. Chyběl ale formulář, zamčený ve stole pracovnice, která měla službu nastoupit pozítří.

„Tohle ale za vás, mladá paní, nevyřeším,” syčel jsem do okénka přes drtící se zuby. Žena přisvědčila a chtěla odejít. „Stůjte!” vykřikl jsem. Stáhla soucitně čelo tak, až se jí nad kořenem nosu vytvořila hluboce ženská vráska. „Nejde to,” řekla tiše a přibouchla okénko.

„Je zde náčelník?” otázal jsem se hlasitě známé kanceláře.

„Je zde náčelník?” opakoval jsem otázku muži, který vyšel ze sousedních dveří.

Vytřeštil na mě oči a zařval:

„Co sa tady klackuješ” – předvedl – „jako na promenádě?” předvedl Karlovy Vary i s prameny.

Než jsem mohl odpovědět, zařval ještě silněji:

„Na to seš eště moc mladej, abys mohl snižovat úctu k pracovníkům dráhy!”

Teď jsem vytřeštil oči já.

„Co se tu děje?” vstoupil skutečný ranní náčelník. Hned se ale otočil ke mně a řekl: „Slyšel jsem, že se chováte drze k personálu.”

„Pane náčelníku,” nasadil jsem hlas co možná nejhlouběji. Pak jsem jej seznámil s celou pohnutou historií.

Když jsem skončil, pokýval hlavou a smutně řekl:

„To máte smůlu.”

Chvíli setrval v zadumání, pak ožil a zeptal se, proč jsme si nejeli kola podat do Bratislavy, kde funguje zavazadlová pokladna nepřetržitě. Třebaže, jak víme, jeho návrh nic neřešil, řekl jsem, že večerní náčelník do Bratislavy volal a pokladna byla zavřená. Ranní náčelník se nafoukl a beze slova vytočil Bratislavu. Když sluchátko položil, vytáhl obočí a rozhodil ruce:

„Vám to říkám. Jsou tam furt,” řekl a na oslavu znovunastoleného řádu se velmi produktivně vysmrkal.

Zachroptěl jsem a vyběhl do čekárny, kde se za tu dobu Zuzka hezky zabydlela. Vytrhl jsem z jejího deníčku list a sepsal stížnost k rukám hlavního kontrolora Střední dráhy. Potom jsme využili dostupných služeb zavazadlové pokladny, naskočili do rychlíku Meridian a rozjeli se i s koly do Bratislavy.

Pokladní v Bratislavě temně zavrčela, několikrát zaklela a začala vypočítávat dovozné kol do Bulharska.

„Šesťsto päťdesiat korún,” oznámila, když jsem mezitím i s velocipédy třikrát překonal kolejiště mezi halou a celnicí tam a zpět a všechna potřebná razítka byla otištěna.

„Cože?!” zděsil jsem se. „Nemá to stát víc než stovku!”

„Jáj?” zamyslela se a snědla kus tužky. „Tak šesťdesiat päť.”

„No vidíte,” vydechl jsem a zaplatil.

Bylo poledne, běžel jsem za Zuzkou a mával dokumentací. „Lištičko, jedeme!” A Lištička, která už druhý den hlídala zavazadla, se jen tiše usmála a šla se osprchovat.

Sprcha nefungovala. V té době už byly známy všechny cesty, jak přečkat přestavbu společnosti bez jakýchkoliv změn.

17. července 1987

17. července nad ránem projížděla Podunajskou nížinou další souprava mezinárodního rychlíku Pannonia. Byla dokonale vytížena. V několika plebejských vozech, v nichž bylo povoleno stát, nebylo kde. Bulharští průvodčí bulharských lůžkových vozů nesmírně pohrdali vším nebulharským a z jejich tváří sálal nadhled národa, který se jen zatracenou shodou okolností nestal dirigentem civilizace.

Teprve když se rozednilo a vlak zastavil v Budapešti, dopracovali jsme se ke dvěma lůžkám české druhé třídy. Den jsme pak strávili v mlhavých krajích na pomezí spánku a fantazmagorie.

„Času je, to je neuvěřitelný,” opakoval se prošedivělý průvodčí, filozofoval a chladil nám pivo. Když se za rumunskými hranicemi nahrnul do vagónu dav, který mezinárodních vlaků využívá jako pojízdných prodejen, trpělivě mu prodával teplé limonády a šklebil se při tom, tady máte, opičáci pitomí!

Jako každoročně i toho roku využívalo možnosti cestovat do vybraných socialistických států mnoho milionů obyvatel těchto socialistických států. V kontaktu s vůní rumunského venkova spěla situace ve vlaku k výbuchu.

18. července 1987

18. července 1987 krátce po půlnoci zastavila Pannonia u prvního nástupiště přechodové stanice v Ruse. V kupé zahučelo hejno podunajského hmyzu. Celníci poučili bulharské cestující, aby nepoužité kolonky šestistránkového celního prohlášení (mitničeski manifest) neproškrtávali, ale vyplňovali slovem njamam. Čas běžel. Také pan Nikotinov, sympatický Bulhar ze spodního lože, který nepřetržitě hulil a jen v pauzách vynucených otevíráním nového balíčku na adresu pětatřicetistupňového vedra v kupé poznamenával: „Toplo!”, také on se podřídil a probíjel se úmornou procedurou k domovu.

„To jsou grády,” říkali jsem si a hleděli zasmušile na nevlídný noční perón. „Ještě, že se nás to netýká.”

Nakonec se vlak z Ruse rozjel a ještě před svítáním zastavoval v Horní Orjachovici. Průvodčí už usínal ve stoje. „První noc mi lidi nastupujou, druhou noc vystupujou, a přes den musím hlídat, aby je nerozkradli cikáni.” Tím ale jeho služba nekončí. Když vlak večer dorazí do Sofie, musí sám svůj vagón uklidit a připravit ho na zpáteční, pyšnou cestu na sever.

Teď Pannonia mizela ve tmě za nádražím. Tak tedy – Horní Orjachovica! Stáli jsme na nástupišti s cyklistickými taškami na šatních ramínkách, vdechovali chladnou marmeládovou vůni balkánské noci a prožívali obvyklou duševní nahotu a rozechvění z prvních kroků na cizím území. Podařilo se, usmívali jsme se na sebe a vydali se vyzvednout svá kola.

Paní od bagáže si prohlédla naše zavazadlové listy a pobaveně se ušklíbla.

„Na listu vám chybí razítko celnice v Ruse. Navíc, chachá, žádná kola z Československa nepřijela,” a bavila se ještě lépe, když zjistila, že jsme je k přepravě podali teprve předevčírem. Pocit nahoty mnohonásobně zesílil.

V dopravní kanceláři, kam jsme se rutinně odebrali problém řešit, jsme se seznámili s Martinem. Martin byl z Lipska a studoval teologii. Měl cop, náušnici, mimořádně ironický úsměv a stejný problém. Ani jeho kolo, které z Lipska posílal před jedenácti dny, dosud nedorazilo. Bylo třeba vrátit se osmdesát kilometrů do Ruse a celní razítko, jehož absenci jsme nedoručení kol přisuzovali, doplnit.

Dnes už nevím, proč jsme si tehdy na zpáteční vlak nekoupili jízdenky, proč jsme naši misi považovali za vstřícný krok vůči bulharské železnici a uvěřili, že se přednosta stanice skutečně domluvil s průvodčím příslušného vlaku, aby po nás žádné jízdenky nevyžadoval. Možná to vyplynulo z kouzla chvíle, možná nám už začínalo přeskakovat. Jistě jsme ale věřili, že vstupujeme do posledního dějství komplikovaného příběhu, který spěje ke šťastnému konci.

Průvodčí v ranním rychlíku do Ruse instrukce nechtít po nás cestovní doklady evidentně neměla. Když jsou lidé v úzkých, mají se spojit, usoudila a přivolala na pomoc kolegu, skvělého asertivního muže s mimořádným hlasem, vůči němuž byl ranní náčelník v Břeclavi učiněný kuňkal.

„Biléte! Biléte!” rozeřval se na nás. „Biléte!” řval, až se hory zelenaly.

Jemná, delikátní pavučina důvodů, které nás přivedly do této situace, nedávala s přihlédnutím k nastolenému komunikačnímu stylu velkou naději na vysvětlení. Krátké přestávky mezi stále hlasitějším hulákáním průvodčího vyplňoval teolog syčivým: „Šajse!”

I jemu nakonec došla trpělivost, vyskočil a své rychlopalné německé argumenty podpořil znamenitou sadou grimas ze světa zvířat. Průvodčí se zarazil, ještě jednou zařval: „Biléte!” a odběhl.

Nic nenasvědčovalo tomu, že se vzdal. Martin proto vytáhl dva dny starý výtisk Neues Deutschland s velkou Gorbačovovou fotografií na titulní straně, k tomu fotoaparát Praktika a uspořádal na sedadle výhružnou výstavku o glasnosti a lidských právech. Na průvodčího, který se podle očekávání rychle vrátil, ale výstavka neměla žádný vliv. Naopak, udělali jsme další chybu a odevzdali mu své mezinárodní jízdenky, které nám už později, při příjezdu do Ruse, ani přes hádku na hranici rvačky nevydal.

Nevlídné první nástupiště v Ruse se od půlnoci výrazně prohřálo. Vyběhl jsem z vlaku k lelkujícímu železničnímu policistovi a oznámil loupež cestovních dokladů průvodčím rychlíku od Horní Orjachovice. Prohlédl si mě pohledem lemura a vyštěkl, abych ze svého aparátu vytáhl film. Nanejvýš popuzen jsem to odmítl. Vtom mne rameno zákona smýklo do tmavé policejní kanceláře. Z jejího šera se vylouplo několik dalších uniforem navlečených na zpocené bulharské muže. V jednom z nich jsem rozpoznal našeho průvodčího. Musel jsem aparát otevřít. Film v něm nebyl. Snad vinou šera policisté tento fakt jen s potížemi rozpoznali. Nemeškal jsem a pustil se do vyprávění našeho příběhu. Vybíral jsem jednoduchá slova, která se mi zdála co nejbulharštější, poukazoval jsem na různá zavinění domorodé strany konfliktu, ale strhujícímu „Biléte! Biléte!”, kterým můj výklad doprovázel průvodčí, jsem oponovat nedokázal.

Pokud vůbec kdy panovaly nějaké pochybnosti, byla naše vina vzata za prokázanou a pozornost se přesunula ke stanovení pokuty. Čísla zaduněla jako těžké dělostřelectvo. Poděšeni jsme přiznali malou hotovost v českých korunách. Jeden z policistů, sadistické dvojče Paula Anky, mne nakopl směrem ke staniční směnárně. Ohnal jsem se po něm a způsobil tím situaci, v níž bylo nutno bulharskou demokracii ochránit všemi prostředky. Martin byl z otevřených dveří, v nichž si do notýsku pečlivě zaznamenával průběh vyšetřování, mrštěn do nitra kanceláře. Anka mě praštil přes tvář. Zuzka se rozplakala a s jekotem rozzuřené lvice dosáhla, aby dveře zůstaly i nadále otevřené.

Ale blesk už sjel a bylo dobojováno. Vytáhli jsme bulharské peníze a zaplatili pokutu za černou jízdu. Průvodčí ztichl, vypsal nám kvitanci a vytratil se. O pokutě za narušení pohraničního režimu se naštěstí přestalo mluvit. Anka sedl za stůl a tvářil se mírně. Vyhodili nás na první nástupiště a za chvíli i z něj. Přijížděl rychlík z Moskvy a začínal spektákl celní a pasové prohlídky.

V Ruse bylo jen Martinovo kolo. I tak musel kapitulovat. Celníci se mu vysmáli a doporučili mu, aby jel domů nebo se třeba procházel. Byla sobota a zavazadla se nevydávala.

Uvízli jsme se svými cyklistickými taškami na šatních ramínkách v rozpáleném betonovém městě. Báli jsme se pomyslet, jak dlouho bude trvat, než dorazí i naše kola. Jedenáct dní? Martin navrhoval uchýlit se k jakémusi duchovnímu, ale působil nerozhodně a týden na faře nám v tu chvíli připadal ještě méně uspokojivý než celý dosavadní průběh naší cesty za teplým mořem. Domluvili jsme se, že se na nádraží sejdeme v pondělí ráno, kdy otevírá celnice a kdy by snad i naše kola mohla být zde. Rozloučili jsme se s přáním všeho dobrého a s předpokladem, že se už neuvidíme.

Časně odpoledne jsme odjeli osobním vlakem, s cyklistickými taškami na šatních ramínkách, do Razgradu. Razgrad je okresní město rozložené ve vyprahlé pahorkatině uprostřed velenudných lánů slunečnic a kukuřice. Ani pro dobře naladěné návštěvníky není ničím přitažlivý. Pokud se vynechá obligátní mešita, vykopávky a působení aspoň jednoho z elitních národních hrdinů, zůstane ke shlédnutí jen shluk domků a činžáků.

Jak jsme se však smiřovali s neradostnou skutečností, začali jsme nacházet smysl i pro příznivější detaily. Nová bytová výstavba vykazovala mnohem více nápaditosti a smyslu pro kontinuitu než v Československu té doby. Také kořeny stromů prorůstaly místní komunitou hlouběji než u nás, včetně dob pozdějších. Zeleň prostupovala město jako dobrý duch a vymezovala cesty, kterých je možno užívat i v okamžicích největšího vedra. Ne ulice, ale fontánky s pitnou vodou a stín stromů určovaly jeho tetelivý letní rozměr.

Metamorfóza postupujícího slunce je taktem starého Bulharska. V hodinách kulminujícího vedra měkne na Balkáně každý režim jako vosk. Jak jde slunce nahoru, začne pohyb společnosti zadrhávat. Z nitra stroje – jako ze starých časů – vyskáčou laskavé postavičky, otřou si špinavé ruce do nepadnoucích kalhot a spočinou v zadumání za kavárenskými stoly či na zápražích v mlčenlivém hovoru s příbuznými, kterých je náhle plné město. Jenže – všichni už jsou staří, ti z těch starých časů. Bělovlasý dědeček s námi zapřede rozhovor jen proto, aby nám popřál šťastnou cestu, prodavačka středního věku nás ošidí a ještě se stihne pohádat. Nic nenasvědčuje, že by se jinak za zdmi měst něco podstatného dělo. Nic se ani dít nemůže. Všechno je institucionalizováno, znormováno, označeno. Zakázáno je všechno, co není výslovně povoleno.

Večer jsme se pustili pěšky nazdařbůh vzhůru jediným lesnatým údolím v širém kraji, kolem dvou jezírek, v nichž bylo zakázáno koupání. Končil den, v němž ústřední československý deník přinesl důvodovou zprávu k návrhu zákona o státním podniku a otevřel tím širokou celonárodní diskusi. Přespali jsme ve vysoké trávě pod ořechem.

19. července 1987

19. července 1987 byla neděle a slunce nad Razgradem žhnulo od časného rána. Neděle je den, kdy má staré Bulharsko zvlášť lehké spaní. Dědové nosí v ruce květ a jsou obzvlášť příjemně naladěni. Rozhovory ve stínu lip a katalp přidávají na své obřadnosti. Prodavačky střední generace však stále prodávají potraviny a svůj trpký osud nepřestajně vylepšují stotinkami, jichž se za žádnou cenu nelze dopočítat. Vzhledem k ubohému sortimentu je velkorysá prodejní doba neomluvitelným násilím na personálu. Snad se něco musí dít z bezpečnostních důvodů, aby nezůstala jen nuda a dvě jezírka se zákazem koupání.

Po obědě vzduch zhoustl jako horký škrob. Kraj slunečnic nenabízel jinou zábavu než holé, upocené přežití. Bylo lhostejné, kam půjdeme. V průvodci jsme nalistovali Šumen. Krajské město. Mešita, vykopávky, hrdina. V autobuse panovalo vedro k zalknutí, přičemž tento příměr zcela opomíjí jeho pachovou složku. Zachvátily nás vážné pochybnosti o smyslu našeho konání.

Krajské město Šumen v ničem nepřipomíná československé aglomerace této třídy. Město plné zeleně, tradičních domků a tradicionalistických činžáků není obehnáno hradbou průmyslových závodů ani kolosálních panelových satelitů. Buď jsou nároky Bulharů na bydlení velmi nízké, nebo tu musí panovat katastrofální nedostatek bytů. Smysl pro téměř orientální detaily sporadických novostaveb však naznačuje, že s výstavbou se nijak nespěchá. Možná stát spoléhá na cudnost bulharských dívek, možná jen tančí tak rychle, jak dokáže.

Ani v Šumenu nenacházíme žádné projevy mládí ani vztahu mladé generace ke společenské realitě. Komunistické Bulharsko si v pekelném vedru, daleko od strategických křižovatek a se stínem své násilné, paradoxní historie uzurpovaného balkánského hegemona propadlo hlouběji než my. Mládež možná je, možná není kritická, rozhodně však podléhá pravidlům, které lze jen zčásti připsat na vrub režimní propagandě, zastrašování nebo obtížným ekonomickým podmínkám. Vnímání osobní svobody a materiálních nároků je v chudé pravoslavné zemi na periférii Evropy patrně slabší než u nás. Slabší je tedy i napětí mezi vůlí jednotlivce a ritem autoritářské společnosti.

V podvečer jsme za Šumenem objevili nevlídnou vodní nádrž se zákazem koupání. U jezera voněl horkým listím rozlehlý ořechový sad. Doběla rozžhavená koule slunce stékala za kalný obzor. Svitla nám další naděje, že nepovedená předehra našeho bulharského marše přece jen spěje k poslednímu taktu.

Té noci však zavřeštěly trubky k appassionato vášnivému přídavku, který nás posunul na pokraj skutečného zoufalství. Ani po setmění neklesla teplota pod třicet stupňů. Leželi jsem nazí na péřových spacácích, které hřály do zad jako palčivá výčitka našich špatných odhadů, zatímco se k nám blížili první komáři.

Fascinující organizace komářího hejna stojí za krátkou odbočku. Komáři operují v rozvolněných letkách a pasou po potravě. Nejprve přiletí několik zvědů, kteří prověří, jaká je síla pramene a jaké překážky se budou stavět jeho užití. Až na základě příznivého posudku se obtěžuje celé hejno. Přílet zvědů je tedy klíčovým okamžikem. Jestliže se podaří je zneškodnit, přílet hejna se odsune. Teoreticky, podaří-li vraždit všechny následující vlny průzkumníků, protleskáte noc s přijatelnými přestávkami na polospánek. Ten večer však padla rána vedle. I kdyby ne, koncentrace komárů byla obrovská, už družstva zvědů byla sestavena ze stovek komárů, a co teprve hlavní hejno! Sbalili jsem se a pustili se po horké silnici zpátky k městu. Byla noc v novu, prosycená vůní meruněk a pachem zpoceného peří. Silnice se kolem jezera silně kroutila a než jsme došli k prvním domům Šumenu, bylo po půlnoci. Chtěli jsme noc dožít na nádraží, ale únava nás přemohla dříve. Ulehli jsme za keř bezu, tři kroky od silnice. Chvíli se zdálo, že jsme komárům utekli, ale i toto zdání bylo klamné. Komáři zaplňovali celý prostor až do stratosféry, kde teprve v důsledku dýchacích potíží hynuli. Hodiny do úsvitu jsme strávili v bezcílném kruhovém úniku před komáry do spacáku a před vedrem ven.

Nad úsvitem se k nám přitoulal prašivý pes. Bylo to ve fázi, kdy jsem právě unikl komárům, dusil jsem se v mokrém pytli a stisk psí mordy mi připadal jako vysvobození. Byla to noc mezi dny, v nichž extrémní teploty na jihu balkánského poloostrova způsobily smrt několika stovkám lidí.

20. července 1987

Úsvit 20. července 1987! Metr za hlavou hrčí autobusy z garáží za jezerem rozvážet nový den. Spacák klouže tak, že z něj téměř nelze vylézt.

Na kopci nad Šumenem stojí památník 1300 letům bulharské státnosti. Tvoří jej dvě klikaté řady nepravidelně tvarovaných betonových monolitů, které zevnitř působí dojmem katedrály. Plastiky, sochy a monumentální mozaiky odkazují do historie, která podivuhodně nezahrnuje poválečná léta. Šumen byl jedním ze středisek „národního obrození” devatenáctého století a památník na vrcholu schodiště o 1300 schodech je kontemplativním, příjemným místem; o to příjemnějším, oč chladivější je vánek v jeho útrobách. Krajina dole je stravována sluncem v aktu hustém jako dým.

A zatím na celnici v Ruse už stála – naše kola!

Všechno běží jako na drátkách. Celníci se usmívají, formality jsou rychle vyřízeny. Kola jsou celá. Sběh okolností je tak šťastný, že se z nich ani nedokážeme radovat. Vyzvedli jsme z úschovny věci, které jsme nevláčeli do Razgradu a Šumenu, nabalili nosiče a pod tlakem teploty blízké čtyřiceti stupňům jsme na kruhovém objezdu před nádražím poprvé porušili dopravní předpisy.

Bicykly se zátěží vážily hodně přes čtyřicet kilo. Udržet třesoucí se řídítka v přímém směru bylo krajně obtížné, pokud si tento výraz raději neponecháme pro popis pohonu a rozjezdu stojícího kola. Ten byl možný pouze na nejlehčí převod, který favoritka osmdesátých let umožňovala. V případě stoupání bylo nutno rozjíždět se po vrstevnici. Brždění už rozjetého kola přinášelo opačný problém. Stisk brzdových čelistí vykazoval mizivý účinek, ačkoliv brzdové špalíky neměly daleko ke vzplanutí. Brzdit přitom bylo možno až poté, co prsty přivykly žhavým brzdovým pákám. Poslední kritický moment nastával při zastavení, kdy se po opuštění sedla zvrtlo kolo do vývrtky jako střelené. Zuzka s dámskou Libertou na tom musela být nepochybně ještě hůř! Trnuli jsme a každým okamžikem očekávali kolaps. Přistihl jsem se dokonce, že mhouřím oči před letící špicí. Kilometrů však přibývalo, Ruse jsme už nechali za sebou a stále se nic nedělo. Naopak se začala projevovat určitá suverenita a po prvním sjezdu, v němž jsme si dopřáli rychlost až kolem dvaceti kilometrů v hodině, i uspokojení. Samozřejmě, vytlačení araba do dvanáctiprocentního kopce zůstávalo zničujícím počinem. Naštěstí se ale silnice brzy uklidnila a omezila na přijatelné vlnění obilných plání.

Byly žně.

Na dohled se kroutil pískovcový kaňon řeky Lom, který vypadal jako prasklina té ploché pšeničné desky. Voda vymlela v jeho kolmých stěnách nízké jeskyně, v nichž místní kolchoz zřídil velkochov prasat. Prasečí kaňon! Po silnici se valilo stohlavé stádo. Čuníci šli pomalu, ale jak ucítili kolo za zadkem, hodili sebou a obdivuhodně zrychlili. Přelévající se tuk jimi přitom smýkal ze strany na stranu. Těžko být na vrtohlavém kole mrštnější!

Toho večera jsem přijeli do Ivanova, vesničce ležící na známé trati z Ruse do Horní Orjachovice. Dohodli jsme s výpravčím, že na krásném nádražíčku pod mohutnými lipami přespíme, ráno naložíme kola na vlak a dojedeme do Horní Orjachovice, kde se čtyřdenním zpožděním vstoupíme do původního itineráře.

Pozdě večer si k nám na kus řeči přidřeplo děvče tmavé jako ivanovská tma. Hlasem šansoniérka, věkem dítě toužící po lístku na diskotéku nebo aspoň po klenotech. Zuzka dívce věnovala prstýnek za tři koruny.

A byla chladná noc, do níž nádražní tlampač vyhrával směs diskotékových hitů a operet. V té době se italští mafiáni připravovali na akci, při níž na širém moři zmizí významná osoba. Ve stejné době zjistil ivanovský výpravčí, že ranní vlak do Horní Orjachovice nepoveze furgon, zavazadlový vůz.

21. července 1987

21. července 1987 jsme proto vyjeli opět na kolách. Tlampač hrál Slovanské tance. Silnice se brzy rozpustila v oparu plném obilné vůně. Kolem jedenácté, kdy žár začal znovu hrozit zpopelněním, sklonila se silnice k dlouhému sjezdu do údolí řeky Jantry. Korytem však místo vody tekla černá kaše a městu Bjala chyběly i základní pamětihodnosti. Lačně jsme spolkli meloun, vyfotili se s pětadevadesátiletým báťuškou Dončevem, který svým zjevem nahrazoval hrdinu i s vykopávkami, a ulehli do stinného nemocničního parku k mátožnému odpočinku.

Budoucnost jsme teď viděli skutečně černě. Už se nebylo na co vymlouvat, konečně šlo všechno podle plánu, ale situace byla stále na samé hranici snesitelnosti. Pozdě odpoledne jsme se přinutili jet dál. Najeli jsme na širokou autostrádu, žhavou a krajně bezútěšnou. Šlapali jsme s hlavou mezi spálenými rameny, s jedinou utkvělou myšlenkou: dožít se další vesnice a uhasit neuhasitelnou žízeň. Prolévali jsme tělo snad deseti litry vody denně, avšak horký průvan vysál z těla každou dávku beze zbytku.

Po patnácti kilometrech jízdy z města Bjala si Zuzka všimla, že jeden a tentýž žuk nás už potřetí předjel a potřetí zastavil. Když jsme zastavili také, zatroubil na nás.

„Záškodník,” blesklo mi hlavou. „Chce nabourat hodnotu našeho sportovního výkonu!”

„Idiote,” odpovědělo tělo a už skládalo kola pod plachtu. Zuzka si sedla do kabiny, já na korbu a silnice se rozběhla jako ažúra. Pohodlně jsem se rozložil na podlaze dodávky. Bulharsko bylo krásné a lid pohostinný! Minuli jsme Horní Orjachovici a začali stoupat širokým zeleným údolím k Velkému Trnovu. Na lesnatém hřebeni zářily v podvečerním slunci pískovcové galerie. Před hranicemi města žuk zastavil. Zuzka mi přišla říct, že chlapík jede stále dál, průsmykem Republiky přes hřeben Staré planiny na Starou Zagoru.

Usilovně jsme přemýšleli. Pokud přejedeme Starou planinu dnes, neuvidíme drjanovský klášter, Gabrovo, trjavenské jeskyně ani kláštery v průsmyku Šipka. Přitom jsme si uvědomovali, že za panujících podmínek nás výjezd do výšky 1300 metrů přivede do stavu doživotní zádumčivosti. V té chvíli se náš itinerář definitivně sesypal a my jsme ho mohli utěšit jen špetkou lítosti.

Velké Trnovo jsme proťali dvěma tunely pod znamenitým starým městem, blýskajícím se na skalách jako omalovánka. Za Trnovem začíná růst Stará planina do výšky. Ubylo lazů a luk, bučina zhoustla, vzduch zavoněl vlhkou svěžestí a kopce se rozestavěly na určená místa.

Východní okraj pohoří je nižší než západní a velmi připomíná západoslovenské vrchoviny. Posledním z několika falešných sedel byl průsmyk Republiky. Za ním skončil asfaltový povrch a žuk i s nákladem začal poskakovat po vymlácené dlažbě. Už se stmívalo, když zastavil ve voňavém, krásném a neskutečně chladném údolí na jižní straně hor. Uprostřed louky, kousek od silnice, tryskala z ocelové trubky hořící voda. Kroužili jsme kolem ní jako Indiáni kolem bedny zrcátek. Voda chutnala po sirovodíku, ale za nic jsem si nemohl vzpomenout, zda sirovodík hoří. Poděkovali jsme chlapíkovi velmi srdečně, vystěhovali se ze sajtny a u fantastické přírodní kuchyně rozbili bivak.

V průběhu večera zastavilo u pramene několik kamionů, přišly i kuchařky z nedalekého dětského tábora, odkud do tmy, stále dokola, vřeštěl Final countdown. Plamen byl úžasně výhřevný. Stačilo nabrat vodu a chvíli ji podržet nad plamenem, než zavařila a plyn z ní vyprchal. V kyselce jsme se umyli a ulehli do fotbalové branky, přes níž se přehodila studená horská obloha plná hvězd a rosy. Báječně jsme se vyspali v záři ohně, který kolem sebe metal trochu přízračné blesky.

22. července 1987

22. července 1987 i nadále zuřila nevraživost mezi sinhálskými a tamilskými obyvateli Srí Lanky. Situace v Perském zálivu se přiostřovala. V pčelinovském údolí však panoval všeobecný mír.

Vyjeli jsem velmi brzy. Údolím stékala zkapalněná svěžest horského rána. Šinuli jsme se krokem, na hranu sesuté žulové kostky z nás vytřásaly duši. Silnice připomínala dopadovou plochu. Asi po hodině mi vylétla špice. Než jsem se znovu zpojízdnil, přituhlo vedro a když jsme vyjížděli z hor do otevřených plání, ranní pohoda byla dávno vypocena.

Silnice k Nové Zagoře obkružovala dlouhými oblouky přehradu Žrebčevo. Blížila se Sredna gora, k jejímž kudrnatým lesům se rozbíhala zvlněná, suchá a přece bohatě kvetoucí rudá step. Sjeli jsme k jezeru. Z horkých balvanů do nehybného ticha vzlétlo hejno havranů. V nádrži chybělo nejméně deset metrů vody, ale stále jí zbývalo dost, průzračně modré a místy teplejší než tělo, sálající v permanentním úpalu. Milovali jsme se s rozkoší, na níž měl sex jen podružnou zásluhu. S očima na hladině a tělem pod ní byla krajina nad jezerem nádherná.

Když jsme ale po pěti hodinách smyslného brouzdání vodou a pískem opět stáli s koly na silnici, celé osvěhy jako by nikdy nebylo. Než jsme dosáhli hřebene Sredné gory, zbyly z nás vyždímané hadry, poháněné ochablou setrvačností jakýchsi potrefených vizí. Teplota stoupala do nepochopitelných hodnot. Svodidla žhnula do nohou na vzdálenost dvou metrů i při nejzběsilejším sjezdu, jaký jsme si, už na druhé straně hor, mohli dovolit.

Sjezd byl velmi strmý a během několika minut nás znovu vyvrhl do roviny rovné jako stůl. Pod sálající kopuli nebe se však rozvěsily mraky a prokletá žlutá koule náhle sešla se světa. Užasle jsme vyvraceli hlavy vzhůru. Mírně se ochladilo, do zad se opřel vítr. Rozjeté kolo drželo rychlost jako vlak. Jenže bouřka se zasekla a v Nové Zagoře bylo jak pod mokrým polštářem. V tržnici jsme uvařili báječnou večeři z nových brambor, byť z ní polovinu sežraly zdivočelé mouchy. Rychle jsme město opustili. Před námi ležela rovina bez záchytného bodu. Vystřelili jsme po silnici tak fádní, že už po několika minutách jsem ztratil pojem o vzdálenosti. Vítr zesiloval a hnal nás před sebou jako utržený list.

V Bulharsku jsou dopravní pravidla odvozena od představy, že řidič je nesvéprávná osoba, tak tak schopná udržet se na vozovce. Často i venkovské silnice se zanedbatelným provozem jsou v obcích rozděleny na nezávislé jízdní pruhy. Města jsou změtí jednosměrek, které vás dříve či později přinutí vozidlo sešrotovat a dojít k cíli pěšky. Možnost střetu na křižovatkách vylučují obecně se vyskytující kruhové objezdy, často pozoruhodně malých poloměrů. Plynulosti provozu to není na překážku, protože rychlost je beztak omezena na čtyřicet či třicet kilometrů v hodině. Jak jen lze, objeví se tabule „nebezpečný úsek”. Každá plná čára je tuplována značkou „zákaz předjíždění”. Každá odbočka je označena třikrát, přičemž udávané vzdálenosti jsou výsledkem divoké iterace. Pravidlo upozornit předjížděného troubením jsme nesčetněkrát prokleli, protože řidiči troubí stále, dávno poté, co se rozptýlí černý dým za jejich vozy – a to je požehnaně dlouhá doba. Na silnice první třídy je namátkově zakazován vjezd cyklistům, traktorům nebo povozům. Minuli jsme zákaz vjezdu vozidlům TIR na travnatý můstek přes příkop. Druh zákazu zřejmě závisí na druhu dostupné značky. Každá možnost zákazu musí být využita. Stát ale zřejmě svými zákazy jen rozkládá sítě pro případ fiskální nouze – dodržování sadistických pravidel by provoz v zemi zcela ochromilo. Nevšimli jsme si také, že by stanovená pravidla někdo přehnaně dodržoval nebo dokonce vymáhal.

Sjeli jsme z hlavní silnice a pustili se k Jambolu. Dědiny, jimiž jsme projížděli, si byly jedna druhé úporně podobné, takže pocit prostorové neukotvenosti zesílil. Bouřka se za námi rozpadla, slunce zapadalo do nikde nekončících lánů a nedostatek přirozených úkrytů nás hnal jako migrující soby vpřed. Tak se stalo, že jsme téměř bez zastávky projeli zbývajících šedesát pět kilometrů a po desáté večer dojeli až do Jambolu. Poslední kilometry jsme šlapali raději potmě, protože překonávat tření dynama bylo neúnosné. Do města se vjíždí dlouhým sjezdem, jímž jako bychom se propadali do světélkujícího bahna. Pohltilo nás estakádami a roztřáslo na nesčetných boulích a výmolech.

V cizím nočním městě bývá záchytným bodem, v závislosti na rozpočtu, hotel nebo nádraží. Nádraží jsme našli pod mostem, který nás do Jambolu přivedl. Dva hotely stály dále v centru města.

Ve výčtu zákazů jsme se dosud nezmínili o tom, kterým se zakazuje ubytovávat cizince v zařízeních, která by je finančně nezruinovala. Interhotel Strandža kypěl do noci a z jeho oken se na hlavu sypal zlatý prach. Jakýsi chlapík vyvrávoral ze dveří.

„Jestem Poljonk,” škytl. „Az mam tuk dom,” zapotácel se.

Jiný muž, který mu jistě byl po celý večer věrným kumpánem, ho zachytil, zakoulel očima a zeptal se:

„Polska?”

„Česka,” odpověděl jsem a chystal se zmizet.

„Znáju!” zaječel Polák a nabídku ubytování rozšířil o zítřejší odvoz k moři.

„Pánové, nemožno,” odmítl jsem. „Partnerka ždjot,” máchl jsem rukou směrem k nádraží.

„Momče!” zakoulel očima druhý muž a nabídl mi výměnou místo vedle své manželky.

„Dobrá, jedu pro ni,” řekl jsem a šlápl do pedálů. Kolo zůstalo stát, protože mě Polák držel za sedlo.

„Ně nádo!” hulákal Polák. „Bendže taxi!”

„Ně nádo!” vykřikl jsem. „V jedenáct se sejdem tady, okej?”

„Okej, okej,” volali muži dvojhlasně.

Vyřítil jsem se jako na kilometr s pevným startem. Vtom se strhla vichřice a Jambol zmizel v oblacích prachu.

V nádražní hale bylo dusno a much jak vymyšleno. Pojedeme dál, rozhodli jsme. Rychlík do Burgasu jel před třetí ráno. Upnuli jsme k němu veškeré naděje a doufali, že blízkost moře otupí ostře vystupující nesmyslnost našeho fyzického nasazení. Přednosta stanice nám povolil vzít kola s sebou do vagónu, protože rychlík nepoveze zavazadlový vůz. Lehli jsme si na lavici v hale, ale jen jsem usnul, vzbudil mě policista, protože spánek na lavici je zakázán. Došlo k pokojnému upřesnění pravomocí. Policistova lhostejnost začínala za hranicemi nádraží. Namítli jsme, že hranice nádraží jistě není hranicí všech pravomocí, že jednotlivé pravomoci na sebe plynule navazují a společně tak vytvářejí civilizovanou společnost. Přesto jsme se přesunuli na nechutný plácek mezi železničářskými činžáky. Brzy jsem ale dali před komáry přednost mouchám v hale. Protože na lavicích už zase spala celá řada domorodců, znovu jsme si lehli. Policista přišel zanedlouho. Úmorná služba!

Rychlík z Plovdivu do Burgasu byl neobyčejně dlouhý, my jsme si však z dlouhé řady poloprázdných vozů vybrali zadaný vůz plný dětiček. Vlak v Jambolu postál netrpělivě jako vzrušený hřebec, takže napravit chybu nebylo kdy. Část cestujících, zdržená naším štracháním s koly, naskakovala už do svižně jedoucí soupravy. Dalo by se říci, že vlak vystřelil jako šíp, kdyby šíp neletěl tiše a ladně. Rychlík naopak řval a házel sebou jako raněné zvíře. Zapasoval jsem jedno kolo do záchodu, protože přes odporný puch to byla jediná možnost, jak se na těsné, zmítající se plošině s utrženými dveřmi udržet a nevyspurtovat i s koly do tmy. Vedoucí pionýrů však kolem mrštil do chodbičky, protože záchod musí být volně přístupný. Zařval jsem, ať udělá něco příšerného.

Bylo 23. července 1987, vlak se řítil rychlostí mnohonásobně překračující možnosti traťového svršku a pracovníci generálního konzulátu ČSSR v Burgasu neměli ani tušení, jak jsou dva českoslovenští občané v zemi svých přátel nepředstavitelně šikanováni.

23. července 1987

Burgas dodaleka zářil ohni na odplynovačích a osvětlené ropné věže se podobaly ruským kolům. V parku před nádražím polehával na lavičkách turistický živel. Jen co jsme si chvíli zdřímli, vydali jsme se hledat moře. Našli jsme ho bez potíží – leželo za plotem jako šedý koberec. Nad ním létaly plačící děti se zlomenými křídly. Moře zhluboka dýchalo, hladké dlouhé vlny si pohazovaly s čluny, v nichž vracející se rybáři riskovali život. Nevlezu do toho za nic na světě, zapřísahal jsem se. Pak nad obzor začalo vycházet slunce a jeřáby v přístavu byly nehybné.

Toho rána jsme se pustili podél pobřeží na sever. Na moři ležel silný opar. Pobřežní silnice vedla bohapustou plochou krajinou a každou chvíli měnila šířku, povrch i kategorii. Pokus o dálnici budovanou podle oka řidiče finišeru se setkával s žalostným výsledkem. Kolony aut byly převáděny z jednoho pruhu do jiného tak často, až zmatení řidiči svištěli po stranách prostředního pásu obousměrně. Za těchto podmínek jsme šlapali na nejtěžší převod a řítili se vpřed jako tsunami.

Před letoviskem Pomorje se silnice těsně přivinula k pobřežní čáře. Odhodili jsme kola a vešli do moře. Srdce mi tlouklo a vlny se valily a smáčely mi nohy až takřka do půli stehen. Zuzka se mi posmívala a mě udivovalo, jak může být slaná voda průhledná. Po šestnácti letech – podruhé u moře! Radovali jsme se, sbírali mušle a opájeli se vědomím, že jsme přece jen – po všech redukcích a dobrodružstvích – tady, my a naše zaprášená monstra pod silnicí.

Krátce nato jsme chaotickým zázemím přelidněného pobřeží dosáhli nového Nesebru. Ve městě už bylo směstnáno několik miliard rekreantů. Klopýtavý dav proudil hlavní ulicí a čeřil se kolem skupinek tápajících, kteří se vytahovali na špičky a natahovali krky jako slepice. Strhával kolmo trčící fronty na zmrzlinu jako nepotřebná mola, obtékal houkající vozy dopravní obsluhy a na sandálech roznášel barvu – bůhví proč právě teď – malovaných přechodů. Jen několik dětí si všimlo přejetého psa, klečelo kolem něj a čekalo, až dodělá.

Obluda turismu tančila choro. Naolejovaní pracovníci vzdychali slastí v kulisách kašírovaného tržního ráje. Individua podobná nám, která na kolotoč naskočila bez marnivě vláčných způsobů, předplacené jízdenky i kapesného na ni, se stala útesem, který davu trčí v cestě a současně jím je omílán a drcen na štěrk. Fontánky nahradila coca-cola, pes už pošel. Zlatá podkova Slunečného pobřeží byla posypaná kmínem, který moře splachovalo a zase vrhalo zpět pod rákosové slunečníky. Bílé hotely svítily v zeleni a celý svět byl prostě báječný.

Starý Nesebr na svém kamenném listu, který tenkým stonkem vyrůstá z pobřeží, se od popsaného mumraje marně distancoval. Ve spletitých úzkých uličkách se řeka sálajících žen a přismahlých mužů pěnila, vytvářela zpětné proudy a vůbec byla mnohem divočejší. Město je ale krásné. Když skončí sezóna, listí platanů zezlátne a obloha se prohloubí do bezedné modři, když chladný vítr vonící rybami a solí prohání po dláždění chřestivé lusky katalp, pak se Nesebařné stávají knížaty ve svých domech nad mořem. V létě však město i oni patří byznysu.

Později jsem držel v rukou fotky Slunečného pobřeží, pořízené někdy v padesátých letech. V bezútěšné vyprahlé pustině tam stojí roztroušené budovy prvních zotavoven, moře dobývá téměř liduprázdnou pláž a celek působí tísnivě jako internační tábor. Za třicet let se rozesmáté kolektivy rozpadly v hašteřivé rodiny. Zástupy suchozemců mohutněly a rychleji než vysázené osiky rostly ceny. Pobřeží se obalilo šantány, free shopy, diskotékami, kolotoči, tobogány, pirátskými fregatami a dalším prapodivným folklórem, který sice nemá v kraji žádnou tradici, bezprizorným návštěvníkům ale pomáhá ukojit zmatené představy o dobrodružství. Úporná hra na bulharskost končí v křeči strašlivého kýče. Do kočáru se zapřáhnou koně, jejichž kopyta se boří do změklého asfaltu, v bezvětří se roztočí větrný mlýn. Solventní zájemci se lodí vypraví na pusté pobřeží, kde podobně jako Robinson nejprve ochutnají mušle, potom však obdrží speciality bulharské kuchyně a dostatek nápojů.

Na první pohled bylo přitom zřejmé, že bulharská kuchyně vaří ze zbytků, jež spadnou pod stůl krkajících hostů. Byla doba, kdy stál ještě plot kolem tábora, na hřištích se však už hrálo podle cizích pravidel.

24. července 1987

Noc na 24. července 1987 zasvětilo moře jako obyčejně stavbě mantinelů z chaluh. Písek pod bosýma nohama studil. Slunce stoupalo nad zátoku, do níž se už vrátily rybářské čluny a teď nehybně visely na zeleném zrcadle. Rekreanti vstávali a chystali se ranní úlovek sníst.

Slunce stoupalo i nad lesnatou Strandžu. Kdesi za ní ležela Varna. Objížděli jsme zátoku a doufali, že cesta neskončí na mysu Emona. Báli jsme se pouštět po silnici Balkán, která se odkláněla od životadárného moře a stoupala k hřebenům Strandže. Cesta kolem zátoky ale končila ještě mnohem dřív než na mysu – u závory půvabného střediska Eleni. Dál k mysu pokračovalo neschůdné pobřeží se skalami a macchií.

Sjeli jsme k přístavišti, jehož modré molo vybíhalo z úzké pláže daleko do čiré vody zálivu. Na obzoru plul v oparu Nesebr. U mola kotvilo několik loděk, jejichž štíhlé přizvednuté přídě krájely vlnky stejně líné jako chlapi povalující se na jejich palubách. Pokusil jsem je přimět, aby nás za ubohý svazek rezervních rakouských šilinků převezli kolem mysu Emona k sedm kilometrů vzdálenému místu, na němž zase začíná silnice. Jak jsem odměnu zvyšoval, padaly jednotlivé překážky, až se naše naděje roztříštila o poslední z nich: mys patří vojákům a plavba pod ním je zakázána.

Vrátili jsme se do Nesebru. Rychloloď do Varny kola nepřepravovala. Pojedli jsme zase něco smažených ryb a krevet, vykoupali se ve starém přístavu a předním kolem se znovu zakousli do davů na Slunečném pobřeží. Začínal večer, neony vzplály, prsa vyklouzla z obručí podprsenek a větrný mlýn se roztočil. Přespali jsme za humny blázince, v suché polostepi na úpatí Strandže.

25. července 1987

25. červenec 1987 přišel na Slunečné pobřeží tak, jak chodí další den s planým příslibem deště. Dusno zhoustlo dřív a více. Silnice Balkán stoupala v úmorných serpentinách vzhůru. Moře pod zelenými kopci bylo šedivé a téměř neviditelné. Objevilo se sedlo, ale silnice stoupala dál, dokud se neukázalo další sedlo. I to zůstalo hluboko pod námi. Brzy bylo jasné, že kopec, který silnice zdolává, je třikrát vyšší než nejvyšší vrch pohoří. Četl jsem, že nové bulharské silnice často kopírují trasy starých římských cest. Stavitelům Balkánu však vedla ruku ideologie. Silnice nechtěla překonat Strandžu, ale vyšplhat se k pomníku národního hrdiny. Teprve pak, uspokojena ve svém poslání, ohnula hřbet, kam dávno měla.

Od rána jsem se potácel v podivném obluzení. Předlouhý sjezd Strandže jsem absolvoval napůl v mrákotách a když se do cesty postavily další kopce, sesypal jsem se jako popílek. Usnul jsem na krajnici, Zuzka mávala autům, řidiči nereagovali a slunce peklo. Když jsem se za dvě hodiny trochu sebral, zastavil nám agronom, který v kraji sháněl rozprchlé pracovníky. Cestu do Obzoru proložil terénními vložkami, při nichž se přes mne na korbě několikrát převalila kola tam a zase zpět.

Obzor je levné, klidné vesnické letovisko s krásnou pláží. Lehl jsem si na lavičku u vyschlé fontánky a zase usnul. Zuzka mě budila tu s bujónem, tu s čajem, tu s kotlíkem ovsa s meruňkami. Díky její péči jsem byl večer schopen sednout do sedla a ujet třicet kilometrů do Starého Orjachova. Znamenalo to překonat ještě jednu zemskou vybouleninu, byla ale mírná a odměnila nás několikakilometrovým sjezdem řídkým dubovým lesem při rychlosti, pro kterou se nás i auta rozmýšlela předjíždět.

Staré Orjachovo jsme vybrali pro jedinou, zato znamenitou pozoruhodnost. Ráno z něj jezdí přímý vlak do Varny. Když jsme si ale rozestlali v zahrádce na nádraží, poznali jsme pravou magii toho místa. Výpravčí hvízdal vlakům na prsty, hošík ve vypůjčené čepici je vypravoval. Sotva jsme ulehli, začal drážní piknik. Zavřeštěla hudba, pak další, stejná, ale opožděná tak, aby nešlo o kánon, ale strašnou kakofonii. Služební svítilna zavěšená na prádlové šňůře rej iluminovala. Nesnesitelný dvojkoncert a komáři Zuzku brzy zahnali do čekárny, mně se však podařilo rozplesknout zvěda a v dobrém duchu dne jsem snadno usnul. Piknik zatím nabíral na otáčkách až do pozdní noci, kdy vyvrcholil dlouhým, vytrvalým vrzáním služebního lože.

V imeto na života, v imeto na mira, bez kojto njama život.

26. července 1987

26. července 1987 jsme dobyli Varnu. Varna je pěkné město, pěkné jako všechna ostatní. Také ona je plná slunce a turistů, slunečníků a podniků cestovního ruchu.

Při jakémkoliv nákupu je nutno mít na zřeteli vzdálenost k moři, protože na ní velmi dramaticky závisí jeho cena. Na přímořské kolonádě už stojí nedouzená klobáska s chlebem a rajčetem přes třicet korun. Domorodá slečna s obličejem jako východ měsíce z opery V studni, která seděla u stolku s námi, jen povytáhla obočí. Vzhledem k vrstvě make-upu a k tomu, že za celou dobu, než si nás obsluha všimla, šlo o její vůbec první výraz, je pravděpodobné, že tvorba cen na kolonádách je jako jedna z mála věcí ponechána tvořivosti bulharského lidu. Babka u vstupu do baziliky Panny Marie se rozohnila, když jsme chtěli vstoupit v kraťasech, ale copak není bezbožné kasírovat za vstup peníze? Člověk se napije, zaplatí, vyčůrá se a zaplatí znovu. Ale byla neděle, celnice na varnenském nádraží zavřená a rychlík Trakia musel ještě odjíždět bez nás. Loga ČSD a tabule s nápisem Praha-Holešovice v nás rozezněly Largo z Novosvětské.

Uložili jsem se na pobřeží mezi balvany a obrovské betonové čtyřzubce, kterými si člověk chrání zemi před mořem. Moře je večer ve Varně hnědé, na mysu bliká maják a převeliká osvětlená loď míří ke gruzínským břehům. Zuzka peče škeble s rybáři.

27. července 1987

S 27. červencem 1987 přišlo pondělí. Celnice i dráha klapala jako mlýn. Během hodinky jsou kola dostatečně ocedulkovaná, aby jim to v přepravě slušelo. Zatímco tentokrát není s koly žádný problém, není jasné, jak se do vlaku dostaneme sami.

Po Varně je jako skleróza roztroušeno několik detašovaných pracovišť železniční cestovní kanceláře, z nichž jedno zajišťuje lehátka, druhé lůžka, třetí lístky tam a čtvrté zase zpět. Ani jedno není určeno zahraničním návštěvníkům. Těm je k službám agentura Rila, která prodává všechno souhrnně. Přetlak poptávky je obrovský. Ve dvou hodinách čekání, než naděje na lehátka vyprchala ve dvě místenky, ve frontě vypuklo a uhaslo několik vzteklých hádek mezi uřícenými Čechy, Slováky a Němci, kteří si svou pozici vylepšovali vzápětí odhalovanými posuny a triky. Přistižení viníci museli vynaložit mnoho řečnického umění, aby se ubránili exemplárnímu přeřazení na konec fronty, zatímco odpoutané pozornosti už využívali další hříšníci.

Odpoledne jsem podlehl tři roky trvajícímu sentimentu a podstoupil ještě jednu frontu, tentokrát na licenční klon limonády Schweppes. Přede mnou stál Slovák se ženou a dvěma dcerkami.

„Počúvaj,” oslovil mě a nepřestával se rozhlížet, jako by ho někdo pronásledoval, „kde majú tie -” načež vychrlil dlouhý seznam zboží, koženými sukněmi počínaje a koňakem konče. Když zjistil, že mu neporadím, zlostně mlaskl a všichni čtyři se pohroužili do mlčenlivého čekání.

Než na ně přišla řada, došly pomerančové limonády. Slovák se příšerně zamračil a osopil se na ženu a děti: „Vy kozy zľahnuté, pojebané, keby sme sa necinkali okolo mora pojebaného, mohli sme mať švepsov more!” Vztekle zaplatil aspoň dvacet litrů grapefruitové náhražky a pustil se po sukních.

Pravý div, že jsme v kupé byli sami. Než vlak vyjel, přistoupila k nám – další překvapení! – moje spolužačka z gymnázia. Ta zase s kamarádem zůstala sama bez kupé, protože agentura Rila vystavila místenky do vozu, který souprava nikdy neměla a nemá. Svorně jsme se v kvartetu vyštěkali na margo bulharských poměrů. Než se nám ulevilo, Trakia už pomalinku supěla Dobrudžou. Konečně začalo pršet. Země zašuměla a nebýt houstnoucího šera, viděli bychom, jak se rozkoší chvěje. Bulharsko bylo odplaveno jako zlý sen úsvitem. Byla doba, kdy se stařičké brzdy chtěly stát motorem a pastevci pletli na bičích copánky v zoufalé snaze udržet stádo pohromadě. Byl konec července, stmívalo se a Trakia v čele s udýchaným dieselem dosáhla hranic Ceauşescova impéria.

Epilog

V pátek 31. července 1987 vpodvečer, dva dny po příjezdu domů, jsem se šel na východní nádraží přeptat, zda už – čistě náhodou! – nedorazila dvě kola od teplého moře.

„Právě jsme je poslali na západní nádraží, na celnici,” pravila železnice a usmívala se, protože má ráda mile překvapené zákazníky. „Dnes už tam ale mají zavřeno.”

Laskavý čtenář jistě ví, že celnice bývá zavřená také v sobotu a v neděli.

V pondělí mi bylo za uložená kola předepsáno penále.

„Už jsou tady třetí den!” podivila se celnice mému podivení. Zaplatil jsem tedy a podstoupil odbavovací proceduru. Když bylo dokonáno a kola připravena k odvozu a repasi, železnice se zarazila.

„Vlastně, počkejte! Jak já mám poznat,” zeptala se zamyšleně, „že jste ty kola nekoupil tam? Máte doklad, že jste je vyvezl?”

Takřka usmrcen představou, že si prakticky amortizované bicykly budu muset znovu koupit, jsem si vzpomněl na plomby, které nám celník v Bratislavě bez slova vysvětlení připevnil na řídítka a které jsme dosud jen pro značnou odolnost upínacích drátků zuřivě nerozsápali.

„To máte štěstí,” řekla celnice.

Linkuj.cz!