Kdesi ve tmě leží Teiuş

Kdesi ve tmě leží městečko Teiuş. Možná jen vesnice. Zato nádraží veliké, za dávných časů jistě honosné. Na dlážděném parkovišti před ním zanechal grafikon několik autobusů. Z okolních polí vyplavuje hluboká noc vůně hlíny. Jsou barevnější než sám den, rozechvělé jako listí osikových větrolamů.

Do budovy však uherská melancholie nesmí. Haly, čekárny, chodby i peróny patří potrhlé realitě: stařeny s ranci, muži s aktovkami, děti s aktovkami, rodiče s dětmi, většina propadlá upocenému polospánku. Hybatelem je kovová žena v hlasatelně. Na třeskuté znělce vstupuje do podvědomí, burcuje a přeskupuje, aniž však něco podstatného mění. Nádraží stále praská ve švech.

V rychlíku do Simerie vzduch houstne. Dveře selhaly: musíme je přivázat provazem k opěrné tyči, u níž se vzápětí pozvrací domorodec a vzduch opět zhoustne.

Rumunské dráhy! Rapid se řítí letní nocí, párá záclony mlh, duní temnou, jen zdánlivě pustou krajinou, brousí špony v příliš těsných zatáčkách a děsivě, děsivě smrdí. V jednom okamžiku nám chodbičkové peristaltikum dopraví průvodčího, dovolává se místenek. Nefumáre, pravíme a neodolatelný tlak ho už nese k dalším neplatičům. Nefumáre je zkomolenina slova nefumatori (nekuřáci) a osvědčuje se tam, kde by bylo nutno říci ‚Promiňte, nechceme s vámi mluvit‛. Je to vlastní jádro cestovatelského minima.

V Simerii přesedáme do černočerného osobáku. Když mě Vilém budí, vlak brzdí, je velmi chladno a svítá. Vyhrneme se na malé nádraží plné kvítí a fialového ranního přísvitu. Na domečku září veliký modrý neon: Pui. Za zády stráně pohoří Şureanu, před námi hradba retezatských hor.

Trochu jsme spali v zahradě na konci vesnice, ze spacáků nás vytáhlo horko. V ostružiní hučí kalný Rîul Bărbăt, Mužská řeka. Ves šumí svým každodennem, halí se do lenošivého oparu.

K horám běží široká cesta

K horám běží široká bílá cesta, bílá linka na zelená tabuli plochých pastvin. Retezat zapadl za svá předhůří. Vprostřed je roztíná hluboké údolí řeky, zdá se, že tudy lze do hor proniknout pohodlně. Na samém úpatí kopců leží osada Hobiţa. Za ní se cesta začne kroutit loukami a dusnem do zpoceného neurčita. Řeka zůstane někde hluboko a jinde.

Chata Baleia (1400) leží na východním okraji pohoří, vmáčknutá do strání, na jejichž obzoru trčí polosuché smrkové porosty, plantáž hřebenů k pročesávání imisních mlh. Nikdy jsem neviděl nic strašnějšího než rumunský průmysl. S chatou sousedí novější domek, v němž není nic. Třetím stavením je stará transylvánská chalupa s propadlou terasou. Mezi domy táboří několik Němců. V samotné chatě hučí roj bezprizorních děvčátek z letní školy pohlavního života: jsou sytě nalíčená, silně voní a v temném prostředí tureckého záchoda vesele dovádějí.

“Možno spať in cabana?” zeptal se Arnošt hezké dívky, která v kuchyni pod těžce puklým stropem myla nádobí. “Cabanier rabotať,” odvětila zcestně, s okouzlujícím úsměvem. Pavel tudíž vylomil dvířka v druhém domku, kde nemělo být nic, a objevil krásné podkroví.

Kopce se opřely o samo nebe. Nebojím se, že by prasklo, je husté jako modrý email a někdo za ním ustavičně přikládá. Pořád ještě věříme, že do hor, které posadil Kulisák na orosený horizont, dojdeme touto kouzelnou pěšinou, co nestoupá ani neklesá, zeleným lesem se vine a skvělé výhledy poskytuje. Dobře víme, že značený chodník se hned za chatou zakousl do urputného svahu. Ještě i pastevce přesvědčujeme, že tudy to půjde nejlépe. Pak cesta skončí, prostě ji kdosi uťal.

Na louce stojí salaš. Bača vezme psa do náruče, chvíli váhá a pak podá ruku Arnoštovi. Potom nás stručně seznámí s tradicemi kraje, nechá se vyfotografovat a ukáže na hřeben, po němž běží turistická stezka.

Hřeben nad salaší se zvedal v mnoha vlnách výš a výš, až trávu i kosodřevinu pohltila rozlehlá suťoviska. Předcházejí nás Pražáci. „Gumi?” voláme na ně. „Jo, všichni jsme gumy,” smějí se, ale jsou rychlejší a mizí v šedozeleném balvaništi.

Po poledni se nasbírala bouřka. Nerozhodně se převaluje v sedlech Custury. Až v pět hodin dochází k pamětné události: dosáhli jsme hřebene. Dojat sleduji, že před námi jsou samé samé hory. Impozantní masív Papuşa (2507), na obzoru vodorovný hřbet ohraničený pyramidami Vf. Bucura a Vf. Retezat. Pod nohama dolina Muchia Galeşu s několika plesy. V dolině se rozpršelo. Obloha sjela žleby dolů, nadosah, zdálo se, že Kulisák povolil upínací lana velkého stanu světa. Déšť šustil v kleči, bubnoval na pláštěnky, Galešské jezero zešedlo miliónem malých fontánek. Kluci stáli pod skalním prahem a byli zanedbatelně maličcí, všichni jsme byli maličcí a současně velmi povyrostlí v té obrovské kamenné vaně Galešského údolí.

Pak déšť ustal. Postavili jsme stany nad jezerem (2000), na jehož hladinu rychle dosedala studená vlhká noc.

Východ slunce v sedle Valea Rea

Zažil jsem několik velmi krásných východů slunce, žádný však v sedle Valea Rea. Vstali jsme s Arnoštem časně. Jeho vzbudila přirozená skotačivost, mne chlad. V rámci odlehčení jsme se Zuzanou rezignovali na stan a vybavili se jen improvizovaným tropikem, které rosa, údolím téměř tekoucí, vůbec nevzala na vědomí. Prověšený mokrý igelit mne v noci nutil k vrávoravým opravným tancům, jehož prostřednictvím jsem se usiloval konstrukci vylepšit a zachovat si tak partnerku. Výsledkem bylo, že jsem si zachoval partnerku, urousal jégry a spatřil dech beroucí hvězdy balkánské srpnové oblohy.

Údolí i hory dosud ležely v hlubokém stínu. V prostoru nebylo jiného zvuku než bublání desítek potoků, razících si cestu sutí: byly jedním velkým proudem, neviditelnou řekou. Pro úplnost: na tlamičkách omějů se blýskala rosa. Pustili jsme se nazdařbůh k hřebeni, strmě k horizontu, který utíkal vždy pár desítek metrů před námi. Sláva možnosti! Mohli jsme tam a tudy, všechno čerstvě objevené. Zanedlouho vyšlo slunce. Paprsky se rozlétly po úbočích, rychleji než bystrovodé potoky vyplňovaly žleby, zatřpytily se na hladinách jezírek v kotli pod námi, slily se v zář a přeskočily práh údolí. Jako na povel se bílé páry, rozvěšené po kamenných hřbetech, rozplynuly.

Tábor byl stále ještě ve stínu. Před stany stály jitrem pošramocené postavičky, dokonce i Vilém, a to prohlašoval, že nevstane, i kdyby vyšlo tisíc sluncí. Má však obligátní důvod: musí najít aparát, ve kterém ubytoval džina.

Místo pro nakupení přívlastků: kamzičníky, kýchavice, jestřábníky, vřes, narcisokvěté sasanky, zlatohlavá tařice, sadce. Bílý, hnědý a černý kůň v zelené trávě nad modrým jezerem.

Chlapci se odpoledne vrátili z chaty Pietrele, rozjařeni broskvovým kompotem a smyslností rumunského pojetí rekreace. V patách za nimi přišla bouřka. Přehodila přes tábor plachtu mlhy a vehnala nás do laskavé náruče dětských her.

Ukazuje se, že jádrem všech výprav tohoto druhu není krajina, nekonečné pochody, východy slunce nebo styk s domorodci. Jádrem jsou večeře. Večeře určují časoprostor a ešus s pokrmem je trvale průsečíkem všech vztažných soustav. Pozornost je k němu upírána od časných odpoledních hodin a s prodlužujícími se stíny stále rychleji vytěsňuje jiná témata k přemýšlení. Zapalování vařiče, proklínání vlhkého lihu, nerozpustné rychlorozpustné mléko, mouchy na lžičce připálené kaše… Stálý boj s hladem vedený vlastními prostředky píše dějiny našich cest. Vše ostatní je pozadí.

Brzy se stalo společenským faux pas být přistižen nad ešusem ovsa. Nešťastník, který se k němu musel uchýlit, vaříval stranou a tvářil se nepřirozeně optimisticky. Nic však nebylo výmluvnější než usměvavý idiot v houští. Vedle Pavla, který byl zcela nekonstruktivním kritikem, vynikal nespokojeností se stravou Vilém. Pokud vařil sám, byl ještě poměrně ukázněný, padla-li však služba na Arnošta, Vilda jen zlostně přikládal a glosoval Arnoštovo úsilí: “Celý den šlapu a ty mi dáš kousek teplé vody!” Arnošt mlčel, zato pak konzumaci řídil povely ‚Nabídni se!‛ nebo ‚Jez krátkými dávkami‛.

Marcela

Vařili jsme po dvojicích a Marcela zůstala lichá. Jinak nebylo možno: Marcela si totiž nedopatřením sbalila místo lihu pepo a svých několik ešusů, vařič i lžíci postupně obalila huňatou vrstvou sazí. Plameny, šlehající do výše kolen, znamenitě dotvářely alchymistický kolorit. V podstatě, neviděli jsme nic lepšího, než byly Marceliny kousky. Po úmorném výstupu ve výšce 2200 metrů vytáhla obrovské salátové okurky a nezištně je rozdala. Podobných pochutin měla po celou dobu nepřeberně. Několik kil ovsa věnovala potulným koním a oslům a ta vděčná zamilovaná zvířata pak už ani neopouštěla tábor. K důležitým prvkům Marceliny psychohygieny prostě patřila pomoc bezbranným. Určitě zažila mnohem více než my ostatní, myšlenkami byla stále o jeden křivý krok vpředu, přijímala na všech frekvencích. Kupříkladu, půlhodinovou debatu o francouzských prezidentech uzavřela Marcela výrokem: “Tamhle by, myslím, mohl být sever.”

Za sedlem Valea Rea začíná stejnojmenné údolí. Je široké, mělké a zcela pusté. Zažili jsme tam mlhu a šero, prsty mraků v temné vodě jezer. Postavy lidí mizely a zase se vynořovaly, Kulisák mistrně prohazoval plány k nejvyššímu účinku na diváka, který si je sám hercem. Ticho, supění dechu, kroky ve štěrku, vrzání popruhů a šplouchání vody v láhvi. Dekorace pro atomové odzbrojení.

Každé ráno letěla nad táborem vzhůru dolinou trojice krkavců. Vypadali, že ani nechtějí letět, jako listy ocelového stromu se převalovali v průzračném vzduchu a neslyšně mizeli nad skalním prahem.

Třezalky, hořce, oměje, hvozdíky. Krásný den. Lezeme na Papuşu, západní strana hory je jedno suťovisko. Tisíce skoků po hlavách obrovských balvanů. Travnatým sedlem na špidlatý hřeben. Z nejvyšší hory Peleagy (2509) trčí celý Retezat do očí.

“Proboha, zastavte toho člověka někdo,” řekl později Gazma tiše, když kolem něj prošla Marcela neschopná brzdit. Absolvovali jsme přechod tří sedel, traverz ve skalách, které se pod botou měnily v štěrk a půldruhahodinovou bouřku v kosodřevině. Po bouřce vysvitlo ostré bílé slunce. Mokrá tráva se nepředstavitelně třpytila. Teplo zalézalo pod vlhké šaty a na hladině jezera plula flotila stříbrných vlnek. Kde jaká plošinka, na každé stál stan. Krávy vyplňovaly prostor mezi nimi. Na jižním břehu vlála na hnědém velestanu vlajka s červeným křížem.

Bucura je středem Retezatu. Šestihektarové jezero, podlouhlé černomodré zrcadlo je stovkám utábořených lidí studnou i trativodem. S výjimkou krav byl téměř každý živý tvor německé demokratické národnosti. Slet Kristů na výspě přístupného světa.

Nový den!

Průzračné nebe, každá skála prosvětlená a vzdušná, a jaké skvostné mrazení do bosých nohou! Vybouřilo se k velké oslavě horské krajiny.

Tábor jsme předchozího večera postavili pod Bucurou, mezi dvěma menšími jezery Ana a Lia. Bylo to snad poslední volné suché místečko, a poskytovalo dokonce i kus soukromí.

Okolí jezer je názornou ukázkou, jak může láska k divočině přivést tuto na pokraj úplného vyplenění. Masová tělovýchova obsadila teritoria fujary a větrů, domorodé pastevce postavila do role mastodonta, jenž vhodně doplňuje standardní soubor zážitků prefabrikovaného teutónského turisty. Tak se tu v jednom bodě míjejí dvě epochy. Otrhaný ovčák pojídá hliníkovým chrupem plesnivou mamaligu, osudem dotčený Prus baští lisované kalorie jako kosmonaut. Oba jsou přitom obětí shodného společenského řádu. Ovčák kácí kleč proto, aby přežil, návštěvník v podstatě z téhož, jen jinak uvzatého důvodu. Nic se nemění k lepšímu, pouze kleč ustupuje. Nedosti na tom. Obrovské hovězí stádo dovršuje poměry rozdupanými loukami, metabolismem a zdechlinami zvířat neuzpůsobených pohybu ve velehorách. Zdali skutečně stádo někomu patří? Vypadá to na všelidové vlastnictví.

Pod táborem je rašeliniště porostlé klečovými houštinami, na mechových ostrůvcích vprostřed černých jezírek se tetelí suchopýr. Potok je široký a klidný, působí jako maketa severských veletoků. V kosodřevině rostou másláky, když nefouká, děláme smaženici. Kluci posilují na hřebenech. Ležíme se Zuzanou na zeleném plyšáku a počítáme mraky. Je úplně jasno. Z dlouhé chvíle podnikneme výstup na Vf. Slaveia (2100). Na vrcholu se nám klepou kolena vypětím a tušíme, že nás kolmou, neprůstupnou stěnou vytlačil za zadek sám pánbůh.

Druhého dne už zase roste bouřka. Na Vf. Retezat (2485) nás provázejí hejna krkavců a neveselá mračna. Odpoledne sprchlo, ale mraky uvízly ve věžích Judele. Vzdušné proudy je rozcupovaly do úžasných obrazců, mistr Kulisák zase sáhl k absolutnímu vyjádření.

Čepobití spustilo až kolem půlnoci. Přehlídky se zúčastnily i kroupy, vítr je hnal proti stanům a náš igelit se nadouval jako košovka v bríze. Vítr fičel celou noc a ráno nám chladem tuhly ruce při balení tábora. Jezera šedá, skrznaskrz nevlídná. Voda utíkala na břeh, stany bez života.

Arnošt s Vildou předešlého večera odešli hrát chytré hry do výšek nad dva tisíce metrů, neboť tehdy se prý jejich inteligence srovnávají. Přitom narazili na kamzičí kozu s mladým. Chtěli mu donést mléko, ale báli se, že je matka kopne do holeně. Vilém teď svého strachu hořce litoval: “Zmrzne. Určitě zmrzne.”

Sešli jsme do lesa. Týden jsme ho neviděli. Na polaně u Lapušnického potoka kraluje teplá pohoda. Pod polanou je stará seschlá přehrada. Ledová voda sahá nejvýš k zadku, zato v kaskádách potoka od Bucury jsou mechová sedátka. Úplná bestiální očista! Blýskáme zadnicemi jako zmoklá srna. Kromaňonských radostí není nikdy dost.

Čitrik na cabaně Buta

Buta je zelená chaloupka od potoka za kopcem, se zahrádkou, pestrou zvířenou, udivující dřevěnou elektrárnou a generátorem pohody pracujícím na bázi rajských jablíček. Vousatý majordomus popíjí se zpustlým ovčákem a nezúčastněně přihlíží, jak se nad jídelním lístkem bičujeme choutkami. Po chvíli vejde do okénka, popře, že by cokoliv z uvedeného bylo k dispozici a se slovy ‚kompot kaput, salut‛ se vrátí k ovčákovi. Srkali jsme čitrik a smutně přemítali. Pak jsem přistoupil k okénku podruhé a hle! Paní majordomová mne zve do kuchyně a sráží poklice z hrnců, z nichž na mne jukají karbanátky jako pětikoruna, utopené v červené rajské omáčce. Blahoslaveno buď jídlo z talíře! Marcela krmí bonbóny osla, slunce peče. Zdržet se ještě tři kola čitriku, došlo k setkání s mými spolužáky, kteří k chatě supěli z údolí Západního Jiu.

Pak přišel ten krásný podvečer nahoře v pláních. Retezat stál v zádech, jasně vymalovaný jako obrazy v nádražních čekárnách. Jen jsme se vypletli z klečového bludiště, zalilo nás slunce jako kompot šťávou. Byli jsme rázem někde jinde, jako bychom z vyfoukané střechy slezli na prosluněné zápraží. Rozbili jsme tábor na konci spojovacího hřebene, ve vyschlém korytě Scocu Dragşanu. Řečiště bylo v barvě fialové a modrozelené, napravo strmí křovinatá stráň, nalevo několik borovic a smrků, za nimi už jen prérie. Potůček, který se prodíral kamením, končil za slabé rosy kousek pod pramenem, za silné o pět kroků níž. Nehlučeli-li jsme, panoval v rokli naprostý, sametový klid.

Zrána nalezlo magično naší rokle další rozměr. Korytem teklo místo vody nebe. Mlha se zmocnila prostoru. Stejný obraz v pláních i nahoře na hřebeni. Šedivé soutěsky s šedivou sutí, koberce hořců a hořečků, jarní a letní kvítí na jedné skalní římse. Nesčetné rokle: čím výš stoupáš, tím jsou plytší, až skončí jako nehluboký příkop. Žádné potoky, žádná voda. Pohádkové loupežnické sluje. Mlha se občas protrhne, pod horou pase ovčák stádo, jeho pískání se zesiluje a láme podle kamenného klíče. Stíny krkavců, vzteklí a zbabělí psi. Sestupuješ dvě hodiny bezvodým rozeklaným kaňonem, protáhneš se skulinou a pod botou stěna. Tak zpátky na hřeben a jinudy. Cesty o život v sypkých skalách. Chomáče protěží. Pochody až na dno.

Kluci pastevci, kteří hned v první večer směnili hroudu štiplavé brynzy za krabičku cigaret, se ještě několikrát zastavili na kus gesta, když hnali korytem své stádo. Jednoho rána se v táboře objevilo stádečko oslů. Marcela sáhla bez váhání pro poslední metrák ovesných vloček a oslíkům tak zachutnalo, že dojatá dobračka začala uvažovat o převozu několika zvířat do Raduně. Pak zase celý den v travách, bloudíme ve vápencovém labyrintu, plašíme kamzíky, voláme a znovu se ztrácíme. Borůvkové plantáže podléhají cílevědomé sklizni.

Toho večera jsme usedli kolem ohně. Zdálo se mi, že sedíme uvnitř tmavomodrého balónu, který si dospělá Evropa koupila žertem na pouti. O půlnoci chceme s Arnoštem zjistit, jak vypadá totální temno. Vyšel však úplněk, září za kopcem jako vzdálené město. Rokle je náhle plná roztodivných zvuků. Na hřebeni pofukuje vítr, do trávy a rosy píšeme nohama černou šmouhu. Je nám úzko: jiného světla než z otevřeného kosmu nad námi, zdá se, není. Kam oko dohlédne, všude jen lehce postříbřená, pustá horská údolí…

Chlapci zpívají

Poslední dva dny věnoval Arnošt mohutnému obchvatu, jehož cílem bylo projít zbytek Malého Retezatu a propracovat se do údolí řeky Západní Jiu, která odděluje Retezat od Godeanu a Vîlcanu. Naše fialové koryto se při sestupu proměnilo v divokou soutěsku, jejíž stále se zhoršující průstupnost nás v několika vlnách přivedla až k hluboké rozmrzelosti. Když jsme nakonec museli vytáhnout lano a Pavla jen o chlup minul padající balvan, bylo jasné, že správné rozhodnutí přijato nebylo. To byl už třetí den prokládaný násilnými horolezeckými intermezzy. Zdálo se, že jsme upadli do léčky: budeme se prodírat horami, jíst do dna krosny a pak nastane trpký, mlhavý konec.

Po několika hodinách jsme přece dosáhli silnice do Gura Apei. Chlapci se od radosti rozezpívali, Marcela kluše vedle nich.

Terén se zakulacuje, zmocňuje se mne nadšení. Kopec si přede mnou lehá, stoupání ustává, nad blizoučkým obzorem vylézají hřebeny Vilcan. Sedlo! Žene se ke mně psisko, vypadá jako tygr, i když vím, že tygři nebývají šedí. Ovčáci ho volají zpátky, nadarmo jsem na ně neřval ‚bonazjoá‛! Shazuju krosnu, držím se rozcestníku, abych neodlétl. Jsem tu zatím sám, nevšední. Poslední kopec! Nahoru už nepůjdeme.

Zpočátku teče Západní Jiu lesnatým údolím, které se nijak nevyvíjí. Prašná silnice sleduje řeku a je jasné, že se nic nezmění. Ale přece! Po třech věčnostech se dolina rozevře. Na strakaté louce stojí dřevěné boudy a všechno tu voní senem. Přeochotný muž zarazí koně, dva kluci nám na platoňák nahazují krosny a než se nadějeme, hrčíme triumfálně a zcela folklórně jako hejno vlaštovek na palubě čínské džunky. Muž je Srb, posadil si mne na kozlík. Poočku ho sleduju. Sotva znatelně se usmívá, je z těch, které vážný výraz vyčerpává. Koně ponouká něžnými slovy, zní to jako ‚hůjtá, půjtá, nýštá‛, myslím, že i jej mají koně rádi docela lidsky. Nejsou okovaní, občas zařehtají, ale běží úplně tiše.

Údolí pak začalo rychle ztrácet svou klidnou tvář. Stráně se snížily, kolem mohutnící řeky narostly olše a bukolické obrázky vystřídalo s nečekanou agresivitou současno. Přihlásilo se neuvěřitelně prašnou, ohavnou uhlířskou osadou. Uprostřed ubohé kolonie kouřily milíře a zamořovaly ovzduší způsobem, který by byl v jiných částech Evropy důvodem k okamžité evakuaci. Pod vrstvou sajrajtu kvetly v předzahrádkách jiřiny a umouněné děti tu trávily své bosé, beznadějné dětství.

Po chvíli jsme najeli na provizorní, tedy velmi starou panelovou silnici. Obrovská halda po levé straně spadá až ke zdem domků. Všude neuvěřitelné množství vraků aut. Není bohatší země! Před clubem cultural živoří degenerovaný parčík s barevnými řetízky kolem cestiček. Ale i lavičky před usednutím nutno vykopat z prachu…

Před polednem jsme s povozem v Cîmpul lui Neag. Strejda je spasitel, jímá nás hrůza z prožitého. Ve dvanáct hodin přijel dřevěný autobus s obrovskými cisternami plynu na střeše. Koně se pasou ve spleti potrubí. Obrovitý bagr sbírá lžící špačky. Žlutočervený tepaný plůtek obepíná hromadu čehosi. Chaos.

Proti svému okolí budí město Petroşani příznivější dojem. Střed města protíná moderní ulice s obchody a restauracemi. Všechno se pokouší předstírat jakousi úroveň, v obchodním domě je nevídané množství zboží a proto není tak rozhodující, že z pultů trčí třísky. Mnohovrstevný, nepochopitelný řád: do banky nelze ani nahlédnout, k nádraží se musí přes šestnáct kolejí. V krámech knihy o světovém umění, hned za krámy rumiště.

V Teiuşu jsme odsouzeni k několika hodinám čekání. Kožená křesla v čekárně nelze srazit, jsou snad z olova. Zářivku pod osmimetrovým stropem odpravil pistolník? Fíkus někdo v zoufalství ukousl. Dědek jí brynzu. Znělka ryčí. O půl třetí ráno se stále prodává loterie. Předškolní děti bloumají po perónech, u jediného kohoutku s vodou se hádají dospělí. Když nastane čas odjezdu, objevíme jen náhodou svůj vlak daleko ve zhlaví, kam by mé oko nikdy nedohlédlo. K čemu tedy ta atomová baba s rádiem? Ve vozech je samozřejmě tma, žárovky rozkradeny. Kdosi se zase začal hádat. Rozslzelo se mi jedno oko a pocítil jsem, že jsem král.

V Kluži

Do Kluže jsme dorazili nad ránem. Temný vlak zastavil na temném přednádraží obezřetně jako indiánský zvěd. Dělnictvo se vyhrnulo do kolejiště a studeným kalným úsvitem zamířilo na pracoviště. Snad to není přece jen film? V nové výpravní budově, sestávající z neuvěřitelného množství zbytečných a nehezkých detailů, visí až u stropu maličké informační terminály. Za skleněnou stěnou se šinou šerou ulicí pomačkané variace na trolejbus.

Kluž je maďarská, prastará a snad proto vzbuzuje pocit, jako by ještě stále na něco čekala. Je pozoruhodně úpravná a vzhledná. V mnoha kostelích se slouží maďarské mše, na pultech knihkupectví převládá maďarská literatura. Jsou snad dva milióny Maďarů v rumunském Sedmihradsku diktátorovi hrozbou? Státní hranici lze překročit jen jednou za dva roky.

Ve městě vládne tiché hospodářské zoufalství. Šest i více hodin stojí lidé v mamutích frontách na chléb a mléko. Chleba se většinou nakonec dočkají, kolem deváté dorazí plynový náklaďák a složí bedny tři dny starých bochníků. Nelze snad upéct čerstvý chléb? S mlékem je to horší. Lidé stojí, otrhaní důchodci vedle těch, které oblékají zahraniční příbuzní, upírají oči do neurčita a pravděpodobně i v něco věří.

Na jednom z náměstí v centru stojí elegantní prosklená budova agroalimentare. V přízemí, které jediné je po ránu přístupné, se prodává černá marmeláda, víno, otlučená rajčata a tomatul. Součástí objektu je oportunistická soukromá tržnice, kde šťastní venkované, nezbavení výrobních prostředků, prodávají mléko, smetanu, ovoce a zeleninu, ovšem za zcela neúnosné ceny. Na každém kroku se setkáváme s animální snahou urvat, co se dá. Koupili jsme limonádu, abychom měli láhev na mléko z trhu. Když jsme ji vraceli, prodavačka, ne starší než my, se s námi zuřivě pohádala o zálohu.

Nemohl jsem pochopit, jak může temperamentní národ, který s kufry vyskakuje z jedoucích vlaků, osvědčovat tak neskonalou pasivitu. Během těch několika hodin v Kluži jsme však také otupěli, rychle přijali modus porušování všech norem, které nemají vztah k establishmentu a přestali se divit. Tady ve městě žijí vyděděnci dávné a jediné rumunské tradice, velvyhnanci pastvin, oběti doby. Město je utrženou krou, která ztratila spojení s klasickým životním stylem chronicky utlačovaného, nevzdělaného, nikam nesměřujícího, dík přírodě a jejím silám přesto přežívajícího rumunského venkovana. Kra se neutrhla sama od sebe a přitom není toho, kdo by ji lovil. Rozštěpená společnost je snadněji přehledná, to jsme se konečně učili, jen fungovat nemůže. Chvála bohu, že nejsme pověřeni nápravou. Protože jinak – spušťadlo.

Linkuj.cz!