1

Zprvu se mi zdálo, že ta teplá, vrnící kočka, v jejíž srsti jsem usnul, vstala a nechala mě opuštěného na koženém sedadle, které lepí a páchne brynzou. Trochu jsem pootevřel oči. Nedaleko seděl muž v pomačkaném obleku, na kolenou svíral aktovku a hlavu měl podivnou, gyroskopickou. Docela blízko spočívala na hranatém rameni folklórního mládence hlavinka dokonale zlatá. Můj bože, vždyť zlaté je úplně všechno! Podél cesty běží alej zlatých topolů, zlaté jsou stráně a kukuřičná pole i s mandely zlatých prutů. Jen obloha je šedá a lidé jako z vosku. Proč vy, paní s novinami, nešustíte stránkami? Usnula jste! Jak by ne, autobus monotónně hučí a už to tak jde třetí hodinu. Ale i kdyby ještě noc a den, sedadlo je vyhřáté, ani já se nehýbám. Na oblaku fialových aster pluje bílé stavení s věncem kukuřičných klasů pod střechou. Zlatá hlavinka se zvedla a podívala se ven. Folklórní mládenec se zavrtěl.

Potom jsem se probudil úlekem, že spím. Autobus nás veze někam do zákulisí a Rumunsko tu už stojí ve spodkách. Ale zavřel jsem zase oči: nespal jsem.

V Budapešti ještě panovalo léto, takové, které už nese spadlé listí po Dunaji, které však dosud nepřimělo krásné dívky ve výlohách, aby se oblékly. Seděli jsem na jedenáctém nástupišti západního nádraží, zády ke kioskům, a vodou připíjeli na zdraví města. Karuzel na Skále hlásal, že je 28. září 1986, jedenadvacet stupňů a že se zvolna, pomaloučku stmívá.

Když se rozednilo, hrčel předlouhý osobák údolím řeky Someşul Mic. Nerozednilo se ale příliš: nebe hrozilo, že co nevidět spadne a nastane nová, mnohem delší noc. Hovím si ve spacáku na upackané lavici. Hoch v bílých džínách, kterému záhadná klovatina zřejmě také nevadí, nás varuje, že na hřebenech předevčírem napadl first snow. And safra, pravíme si s Arnoštem a tesklivě pozorujeme bílé vesničky mezi rozlehlými pooranými lány.

Připadám si jako ředkvička, kterou vzali a přesadili v prostoru i čase. V daleké domovině usedají spolužáci do lavic, ale já tu dřepím v opuštěném stánku potroublé loterie a drtím v zubech starý brněnský rohlík, kus hmoty z neuvěřitelně jiných vztažných soustav. Arnoštovi se asi vede stejně, ale své rozpaky kryje světáckým úsměvem a komplexy z prázdné mošničky, jež ho pohltily v prekapitalistické Pešti, vystřídal nyní jiskrný pohled imperátora.

Tak jsme se seznámili s Jutkou. Jutka měla osmnáct let, maturitu a krásný plavý cop. Její otec zastával významnou stranickou funkci v bezvýznamné vesničce a Jutka patrně považovala za věc cti obětovat svůj denní program ve prospěch zmatených cizinců. Zvláštní, zvláštní hodiny v prosluněných alejích města Bistriţa: Jutka naprosto přesně ví, jak se chovat. Pokud vaříme na chodníku, nedřepne si k nám ani za svět. Pokud vtipkujeme před pustým řeznictvím, není dotčena, a přece nás vážně napomíná, že některé věci jsou o-pa, faux-pas, a nemluví se o nich. Jako stranická dcerka musí dobře vědět, že neohlášený styk s cizincem diktátor trestá. Je snad tedy s námi přece jen služebně? Může být ale tak milé stvoření údem establishmentu? I dnes po letech přemýšlím, zdali šlo vůbec o reálnou postavu, nebo jen o další formu, kterými spirit romanului brání proniknout do zákonitostí zdejší subreality. Zůstává jedno: dívka, přecházející naši cestu kolmo jako ukázněný chodec.

2

Za městem Bistriţa začíná silnice stoupat kučeravými sady k hřebeni, jímž zde končí pohoří Bîrgau; není vysoký. Za ním už teče řeka Someşul Mare, odvádějící vody jižní Rodny. Autobus se natočil čumákem k východu, úzkou cestou proti proudu zelenovodé řeky.

V Rodna Veche se už zase stmívalo. Ale nezůstávalo u soumraku, který sám o sobě byl v lesích nad vesnicí počertech tísnivý. Tady mezi domy to byl obřad, ukolébavka odcházejícímu dni, s nímž mohl odejít i přívětivý podzim. Pustili jsme se uličkou nazdařbůh k horám. Cestou v protisměru rachotí konvoj volských povozů se senem a kukuřicí, strejcové v černých kloboucích kynou pěšákům a těší se domů. Z komínů stoupají tenké proužky dýmu, za okny, dřív než stačí vrásčité ruce zatahovat záclony, probleskují petrolejové ohníčky. Šero houstne a čím hustší je, tím hlasitěji klokotá kalná voda v potoce. Vesnice se slavnostně plní dozrálým létem jako sýpka. Kola vozů přitom netlučou do silnice nazdařbůh: to se z vyprodaných kopců odvolává člověčina.

3

Ve svahu stojí prastará jabloň a pod jabloní jablek jako naseto. Prší. Všechno je šedivě šrafované. Od salaše, kde celou noc blafalo naší přítomností rozvzteklené psisko, stoupá k nám chlapík s nesourodým stádečkem a velmi teskně si píská. A ve spacáku jako na kamnech a hory poztrácené v mracích.

Z Rodna Veche vede k severu betonová silnička. Jižní svahy hor jsou provrtány nesčetnými štolami, koryta potoků jsou rezavá železem. V osadě Valea Vinului, Vinném údolí, nám horník nabízí několik krásných drúz pyritu. Náklaďáky jezdí tam a sem, a neberou. Malované dřevěnice s dlouhou terasou, zděné domy obložené mnohabarevnými keramickými kachlíky vytvářejí nekonečné variace na několik základních vzorců. V zahrádkách je kvítí jak vymyšleno a lidé jsou usměvaví a zdrženliví. Nemohli jsme najít lepší cestu. Vytrvale a úsporně se táhla kolem rozvrtaných šachet vzhůru.

O poledni se mraky protrhly. Obědváme u černé díry, z ní vycházejí kolejnice, chvíli vedou po vrstevnici lesem a pak končí v divé křeči zakřivené do prostoru.

Ze štoly vyšli tiše jako duchové dva muži. Zamhouřili oči a zhasli karbidky. Nabídli jsme jim cigarety a roztáhli ruce k prvním větám. Po chvíli vyšli další dva, pak tři, i těm jsme připálili. Chlapům učaroval tuhý líh. Podávali si kostku jako indiáni zrcátko, dávajíce dojemně najevo, že úspěchy rumunské ekonomiky se ubírají zcela mimo zájmové sféry horníka z jižní Moldávie. Rozloučili jsme se velmi přátelsky. Sestupovali zvolna lesem. Za dvě, tři hodiny budou doma. Příští týden dostanou v dřevěné boudě na ruku pět nebo šest tisíc lei. Možná za ně koupí své ženě v magazínu kabát.

Docela se vyčasilo. Les prořídl, cesta se rozštěpila v několik stezek: stoupaly nízkou pokřivěnou bučinou, až zanikly v trávě. Před námi se tyčila lysá bariéra Ineu. Sestupující slunce proměnilo krajinu pod námi v plastický model, pestrobarevný, nádherný. Stále jsem se zastavoval, funěl a nemohl se nabažit. Jak daleko byly teď naše opuštěné škamny!

Přelezli jsme jedno z bočních žeber rezavého hřbetu a sestoupili do kotliny s jezírkem. K naší smůle se však jezírko projevilo jako vrchovištní a zcela nepitné. Prodrali jsme se tedy jalovcovým houštím až na samé dno doliny a tam jsme na hraně jednoho z prahů našli přijatelnou plošinku pro tábor.

Teď jsme měli vodu u ruky, zato větru, který po obědě rozhnal mraky a od té doby neustále sílil, jsme se vystavili velmi zmužile.

Ochladilo se a travnatá pustina kolem nás se pomalu měnila v kolbiště. Snížili jsme tropiko na poloviční výšku, vypjali je jako tympán a kolem dokola obestavěli ohrádkou z kamení. Panoráma bylo překrásné, hvězdy vyskočily, jen co se trochu sešeřilo a škvírami stavby bylo možno pozorovat rychle černající horizonty vzdáleného pohoří Bîrgau.

Pod střechou bylo bezvadně, uvařili jsme a vedli řeči, ale lomcování bylo stále mocnější. Vlezli jsme do spacáků, ale každou chvíli bylo nutno zapřít nafouknutou práskající stěnu, což si k mé nelibosti vyžadovalo značné nasazení. Před půlnocí jsme měli tohoto jednotvárného posilování právě dost. Arnošt slíbil, že pokud noc přežije, ožení se tu a bude hospodařit. Zmlkl a myslel jsme, že umřel. Po chvíli se svěřil, že vybírá fotbalový klub, kterému bude fandit. Krátce nato silný poryv protrhl plátno. Přijali jsme to jako vysvobození. Bleskurychle jsme tropiko strhli a zalehli je. Zavrtali jsme se do spacáků. Věřili jsme, že při takovém větřisku nemůže pršet. S okouzlením jsem omrzajícím okem pozoroval oblohu. Vždy jsem četl, že takto světélkuje tropické moře. Divoké cloumání bylo v peří dokonale bezzubé.

Když jsme se probudili, svítalo. Vítr utichl. Vylezl jsem ze spacáku. Bylo chladno, ale už jen bezvětří hřálo. Na obzoru vzplála nebesa: hořely tmavomodré hory a šedá jezera mlhy mezi nimi. Nebe v zenitu bylo modré, až černo. Vydrápali jsme se na hřeben. Jak jsme se blížili k obzoru, sluneční plameny šlehaly výš a výš a horizontů kolem přibývalo. Mezi trsy suché trávy chřestil přemrzlý sníh. Začali jsme se točit jako pitomí. Všude pod námi se rodil z mlh nový, nevýslovně krásný svět.

4

V táboře je jak po bitvě, karimatka několik set metrů pod bojištěm a v ešusech zmrzlá voda. Hluboko v lesích září dvě čerstvé výsypky jako krtčí hromádky.

Slunce už ale stojí vysoko a vítr se utišil i na hřebeni, jenž se klikatí před námi. Jako by skalnatou kostru zazimovali rezavou houní, splývají louky po úbočích jako kožich na vyhublém zvířeti. Severní doliny spadají příkře, ve stinných suťoviscích se zelenají drobná jezírka. Boty šustí v trávě. Prosluněná pohoda mne prostupuje až do morku kostí.

Už okolo čtvrté odpoledne však začíná večer. Slunce cosi překročí, kopce jsou v mžiku měděné a z úžlabin vyrazí jako šelmy černé stíny. Začnou se rozlézat, vyplní žleby, přeskakují žebra, celé hřebeny, slunce ještě hřeje a přece už cítím, jaký z těch stínů táhne chlad. Vyhánějí dobrý den a jejich nezadržitelnost je v tom obrovském prázdném prostoru stísňující.

Nocovali jsme v přístřešku pod horou Gărgalău. Traverz k němu byl odstrašujícím příkladem zkratky, vyšinul mi kotníky do kardanova. Na širokém mírném svahu, který spadá ze sedla, stála ještě před několika lety chata. Nechce se věřit, že z ní zůstala jen stopa základů a sotva znatelná cesta, zarostlá všudypřítomnou travou.

5

Inverze byla dokonána. Večerní stínohra se s úsvitem opakuje v modrém ladění jako zpětně převíjený film. Kolem celé zeměkoule září fialový inverzní pás. Řachtáme se v potůčku, jen pár kroků pod hřebenem se kroutí v měkkoučké zelené louce. Z nebe sálá ticho a absolutní mír. Rozhled je fantastický: široké lesnaté údolí řeky Moldovy na východě už přerostly kopce Rodny. Je zajímavé, jak se tam dole rozvlněné karpatské moře poslušně vyhladí. Na severním obzoru kraluje Maramureş, zrzavý a nesouvislý, s masívy hor rozházenými jako obrovité hračky. Za ním se táhnou roviny Ukrajiny, zapovězená země s korunou Ukrajinských Karpat. Severovýchod – pahorkatina bez konce, tajuplná Obcina Mare. Na jihu nesčetné hřebeny Východních Karpat. Podle mapy usuzujeme, že vidíme plochu velkou jako celé Slovensko. V dolinách leží opar a hory plují jako utržené lodě v prostoru. Překvapen sleduji, jak se i ty nejvzdálenější horizonty při chůzi velmi rychle mění.

Se soumrakem máme většinu hřebene za sebou. Na západě se objevily hory Ţibleş. Až k nim kdysi sahala Československá republika.

S posledním paprskem světla (praví se v pohádkách) jsme pod stezkou rozpoznali starou salaš a utábořili se v ní. Byla to neforemná chýše s primitivním nábytkem a ohništěm. Rozprávěli jsme u ohně ještě po půlnoci, škvírami mezi trámy táhl chlad a střechou čirý kosmos. Přál jsem si, aby oheň nejen povznášel, ale i očišťoval, abychom tam seděli skuteční my, oproštění od všech pitomin světa. A pokud jsme nemluvili pravdu, beztak to patřilo ke koloritu těch několika nastavených, od osudu jen vypůjčených dní.

6

Ráno zima! Arnošt spal venku na etáži jakési nerozumné, kymácivé stavby, protože v boudě samé byl ke spaní pouze úzký, hrbolatý stůl. Hory se už sklápěly, barvy potlačil opar jako čas na starých fotkách. Vím, víc už nebylo možné.

Hřeben klesl až k hranici lesa. V obavách, abychom nezabloudili do nekonečných jihozápadních dolin, pustili jsme se dolinou na ně kolmou. Cesta to byla zpočátku neutěšená a mnoho se nelišila od kalvárie Scocu Dragşanu. Brzy se však přidaly pohodlné stezky a svedly nás slunečnou bučinou k silnici.

Zastavili jsme prázdný dřevařský kamion. Bágly šofér umístil velmi bizarně na naviják a neshledav Arnošta ženatým, povolil mu prohlídku rozvěšených dívek. Já, který jsem z toho patrně ještě neměl mít rozum, trnul jsem nad osudem krosen. V jedné nepřehledné zatáčce jsem nevydržel a velel k zastavení. Řidič povříslo utáhl a dovezl nás do Romuli.

Romuli už nespadá do rudného kraje a domy jsou zde dřevěné. Mezi nimi rozkročen stojí komicky masívní železniční viadukt. Rychlík nám jede večer, máme spoustu času.

„Na Svoboďáku se najím k prasknutí, ale nepozdraví mě ani noha,” říká Arnošt, krouží vesnicí a zdraví, na koho přijde. Je pátek, pod hrnci u potoka hoří ohně a schyluje se k velkému prádlu. Sháním zvonec, jehož každé cinknutí by mne znovu a znovu obracelo čelem k věcem podstatným. Prolézáme dvorky: ženy odpovídají jednoslabičně a strašně si přejí, abychom zmizeli.

Ve čtyři nastává magická hodina, poslední slavnost soumraku. Venku jsou jen ženy, děti a stařec.

Stařec sloužil za války v horthyovské armádě, jako nespolehlivý Rumun beze zbraně. Dostal se až do Ostravy, kde byl zajat osvoboditelem. Čtyři roky pak strávil kdesi na Sibiři. Po návratu domů už nikdy neopustil Romuli a svět posuzoval očima člověka, který žil na jeho dně. Zmínil jsem se mu o svém zvonci. Pokynul na jedno z přihlížejících dětí: uctivě přicupitalo a za chvíli přineslo krásný mosazný… Děvče sevřelo bankovku v ruce. Jeho otec pracoval v dolech na severu Rodny a všecko, všecičko prochlastal.

7

Psát, že vlak zase strašlivě smrděl? Narazil jsem si čepici a vysunul se z okna. Trať od průsmyku prudce klesala, řítík burácel k civilizaci. Cíl jízdy byl pravděpodobně stanovován až v jejím průběhu: mělo se jet rovnou do Kluže, ale nejede se. V Becleanu tedy přestupujeme, čekárna ledová, jedna žárovka. Do Kluže má jet vlak odněkud někam, přijel jiný, odjinud jinam. Ale konduktér chytrý, jízdenka za osm lei mu nestačí. Bere nám pasy, aby nás v Kluži vzbudil, zasalutoval a bez řečí je vrátil.

Za skleněnou stěnou se šinou pomačkané variace na trolejbus.

Linkuj.cz!