Pověst o založení Sofie

„Odpusťte bohové Spartakovi povstání,” zvolal bezděčně Traján, císař římský, když jeho průvod stanul na hřebeni makedonských hor. Zelený šál chundelatých lesů se vlnil, kam oko dohlédlo. „Co je to za kraj?” zeptal se císař. „Thrákia,” řekli mu. „Všechno je vlastnictvím naším?” „Všechno, císaři.” Traján se zamračil: „Proč vydržujeme území tak nehostinná?” Odpověděli mu se zdvořilým úsměvem: „Patří k slávě Říma i slávě tvé mít víc ovoce než košů.” Císař se zamyšleně kousal do rtů. „Lidé tu jsou?” „Tobě naklonění.” Traján se pousmál. „To rád slyším. Nevede tudy ostatně cesta, kudy posíláme své odpůrce na východ?” „Nemýlíš se, císaři. Táhl podél Marice nejeden už lotr.” Traján znovu přejížděl pohledem lesní pustinu a pak zvolna řekl. „Nesluší pomníkům moudrých kříže cizích myšlenek. Zrušte tu cestu. Nebo cesta ať trvá. Jen účel její skončil.” Průvodci si otřeli oči do cestovních tóg a jeden pravil pohnutým hlasem: „Ať na úpatí těchto hor ten pomník ducha stojí. Ve prospěch města zřeknu se i apanáže svojí!”

Sofia, před polednem

Do Sofie se Pannonia přikutálela s pětihodinovým zpožděním. Vítají nás velkolepé, šedé prostory centrálního nádraží, bulharsko-francouzská legenda a dva zřízenci pronásledovaní myšlenkou, že si všichni přivážíme plné krosny třaskavin, připraveni smést skutečnost i s historií. Ve frontě k úschovně zavazadel mi nějaká dívka mlčky vtiskne do ruky dvacet stotinek a postaví tváří v tvář ženě za sklem, které nerozumím dílem proto, že mluví bulharsky, dílem proto, že sklo nemá žádný otvor. Vyrážíme do města.

Na desítkách tenoučkých modrých svic poskakují neposedné plamínky. Vosk stéká po mosazných svícnech a voní. Klap, klap, ozývá se staccato kroků ve žlutém přítmí. Šedovlasý muž v černých šatech přinesl prachovku a přitáhl si židli ke Svatbě v Kanaán. Hoří i osm zlatých lustrů, zavěšených pod temnými kopulemi chrámu. Nic se netřpytí, fresky a přítmí pohltí každý rušivý odlesk. Svítí jen věčné světlo na oltáři. Ty slzy u Kristových nohou jsou za tatka Vasku z Dragalevců. Všichni jsme ho dobře znali.

Patriarchální katedrála Alexandra Něvského, čteme, byla postavena celým národem jako dík dvěma stům tisíc ruských vojáků, kteří padli v letech 1877 – 1878 při osvobozování Bulharska z tureckého jha. Bylo to jinak, ale v té chvíli to nevíme. V té chvíli jsou beztak ideologické nuance malicherností.

Nad Alexandrem Něvským letí tryskové letadlo a píše čáru bělostnou jako moje svědomí. Neprodal jsem vekslákům ani korunu! Potěšen ukusuji z krajíce a tvářím se prostě. Ve frontě oprýskaných moskvičů stojí nablýskaný ford americké ambasády. Rubikova kostka bratru za šedesát korun. Po bulváru Dimitrov jde květinářka a nese kytici mečíků tak krásnou, že se chodci rozestupují a usmívají. Sa Savetski sojuz ot vekove za vekove! Dvanáct zvonů katedrály Něvský vzápětí rozhoupe Sofii.

Nad žlutě vydlážděným bulvárem Knjaz Dondukov stojí, doširoka rozkročen, maják ústředního výboru strany. V západním křídle budovy Rady ministrů je obchodní dům. Státní rada zase sdílí prostory s hotelem Balkán. Jen přítomnost policie a vojska naznačuje, že oprýskané stavby architekta Zlateva nejsou bující bytovky, ale sofijský Kapitol, založený na dávno opuštěné fikci lidu blízké moci. Na nádvoří vládního komplexu, obklíčena jeho budovami ze všech stran, se krčí nejstarší zachovaná stavba Sofie, cihlová rotunda svatého Jiří ze šestého století. Celé město stojí na základech římské osady Serdika, kterou v místech ještě staršího osídlení založil císař Traján. Antické zdi jsou leckde odkryty. Hned v podchodu pod bulvárem Dondukov jsou k vidění základy 1800 let staré východní městské brány. O kousek dál spí v zemi svůj sen kostelík Petky Samaradžijské. Zůstanete-li tu chvíli v klidu stát, uslyšíte hučet zářivky, jako když varhany vytlačují dech po posledním tónu fugy Tisíciletí.

Útulné město pod zasněženými horami

Šedivá hradba, která nakukuje do sofijských ulic a náměstí, není blížící se bouřka, ale pohoří Vitoša, vyrůstající ze čtvrti Bojana do výšky bezmála 2300 metrů. S trumfem Vitoše usilovala Sofia o organizaci zimní olympiády v roce 1992.

Sofia má Vitošu, ale nemá žádnou řeku.

Nemá řeku, zato v každé skulině sedí zmrzlinář s přenosným soudkem, lžičkou a váhou, na které zákazníkům spravedlivě vyměřuje chutné chladivé osvěžení.

V kině Cerkovski se hraje Anděl s ďáblem v těle. V magazíně Praga prodávají košile Zornica, sklo Bohemia, březový šampon deMiclén a kondomy. Na chodníku plesají domorodci nad sifonovou lahví. V Čedoku paní lituje, že nemá žádné mapy. V knihkupectví na bulváru Tolbuchin, jemuž vévodí červená knihovna sebraných projevů a statí, mají i Arbesa, Jaroslava Havlíčka, Fučíka – jen po Čapkovi prý nezbyla ani šlépěj. Pod Lázeňskou mešitou se shlukují skupinky důchodců a kreslí hůlkou v písku, jak si to v mládí představovali. Nedaleko kanceláře ČSA je zasutá nenápadná kaplička. Při vstupu se zapíšete do sešitu (důvod vám uniká), koupíte si svíčku, sejdete tři schůdky pod úroveň současnosti a ve společnosti mládeže i starců můžete rozjímat, proč prokristapána právě u mauzolea Jiřího Dimitrova mají štáfl sofijské štětky.

Městský dům mládeže pojmenovaný jménem balzamovaného zve chlapce a děvčata na videodiskošou. Na plotě zahrady Umělecké akademie visí dlouhé seznamy jmen, které se nedostanou do zasedacích pořádků prvního ročníku. Copatá dívka pláče stejně usedavě jako třináct babek na fotografii v Národní knihovně Cyrila a Metoděje. A žluté tramvaje drnčí, skřípou, zvoní a chodci, nejsou-li úplně chromí, je pohodlně předcházejí. Jízdenka stojí jen šest stotinek a znehodnocuje se ve strojku s jedinou, univerzální kombinací!

Také proto je milionová Sofia útulná a teple člověčí.

O vlacích a vláčcích

V Bulharské lidové republice žije dvě a půl procenta cikánského obyvatelstva. Přibližně stejný poměr je zachován i ve vlaku, kterým odpoledne odjíždíme ze Sofie. Není slyšet vlastního slova. Stará cikánka před sebou žene jednoho z příbuzných, který zoufale křičí a ukrývá se na záchodě. Cikánka běží zpátky a tahá se o hubeného mužíka. To už se dvířka na záchodě otevírají. Stařena má oči všude. Pouští mužíka, řítí se k záchodu, a tak dále. Všichni běhají v ponožkách. Do jejich ryku se po chvíli začnou mísit káravé hlasy ostatních cestujících a vřava vrcholí.

Cikáni naštěstí brzy vystupují a za okny vlaku se objevuje Rila. Vlak se valí lesnatým údolím, do špinavých skel praží slunce a oči těkají po kopcích, aby už konečně jeden objaly a s patosem odpovídajícím lidově-demokratickým možnostem se zamžily: A tohle už jsou Rodopy!

Jsou to Rodopy. Za Belovem se zvedá Alabacký hřeben rovnou z ječných polí, které se ještě několikrát zhoupnou a vlak zastaví v Septemvri.

Celé nádraží pomáhá slunci zapadat. V zahradní kavárně bublá hovor, platany se líně kolébají. Úzkokolejka do Dobrinište má rozchod tři palce a vláček je mrňavý dýzl s omračujícím počtem vagónků. Korunu jim nasazuje jídelní vozík, bufítek trpaslíka Ondřeje, ve kterém se prodávají pouze poloviční lízátka a malé limonády. Jedoucí souprava však vydává celý zvuk podobný valícímu se sudu. Záhy se vsouká do studené soutěsky. Šeří se a ve skalnatém korytě proti nám utíká Čepinská řeka. V nádražíčku pod starou pevností zacinká zvonek, v protisměru produní náklaďáček s dřevem a zase jedeme dál. Trať se kroutí po skalní římse. Stojíme na plošince a lačně nasáváme chladný, voňavý vzduch.

Vystupujeme v Dolene, když už je skoro tma. Ve výpravně se za červenými muškáty svítí, na okna vláčku se lepí zvědavé domorodé nosy a cvrčci, ti se mohou ucvrčet. Za Čepinskou řekou, vysoko v Alabackém hřebeni, ční Milevi skali.

O zchátralé salašnici a prvním pekelném výstupu

Ráno bodláky a mateřídoušku zalehla ledová stříbrná rosa. Kolem dokola stojí svěží lesnaté stráně, pozlacené tou chvílí, kdy slunce jenom příjemně lechtá. Moucha je ještě ztuhlá a cudně si sedá na víko krosny. Celé údolí zpívá.

Stoupáme strmým dubovým a habrovým porostem, boty se houpají v měkké ovčí trávě a Milevi skali jsou na dosah ruky. Za hodinu je stále ještě hezky. Horko, které se začíná spouštět z oblohy jako demoralizující přízrak, zvládáme obnažením. Bzučení much stále zní jako rajská hudba, protože v dálce vylézá nad obzor Batacký hřeben. Pěnkaváček klokotá.

Ale netrvá dlouho, pěnkava mi začne lézt na nervy svým zpěvem bez nápadu, pitomé mouchy jsou stále dotěrnější a zatracené slunko mě opět donutí obléknout si triko. Supím, vztekám se, jak ti kamarádi rychle jdou, jak – trestuhodně! – jsou mezi stromy rozvěšena pavoučí vlákna – a to je nejvyšší čas, aby se ozval ovčí zvonec a z lesa vyjuklo podivné stavení.

Chýše je bez nabírání upletena hladce obrace ze smrkových větví. Vychází z ní přihrblá, značně zpustošená žena, tkvící v neuvěřitelném množství zchátralých, různě sflikovaných oděvů. Na ohradě s kozami sedí kluk a holčička, culí se a je jim sedm. Osel se pase v pozadí. Když salašnice přistoupí blíž, vidíme, že má červeně nalakované nehty, jen málo přes třicet let a dobrou povahu. Nabízené mléko jí vypít nechceme, ale ve vodě, kterou nás častuje z nechutně umolousaného plechového hrnku, stejně plavou cucky podmáslí. Všichni tři nás vyprovázejí na kraj louky, která běží po kamenité stráni vzhůru k osamělému dubu. Dívají se za námi až do chvíle, kdy zmizíme za jedním z bočních žeber.

Za půl hodiny je opět zle. Organismus svévolně lne k vrstevnici a hlavou se honí obludně stupidní útržky myšlenek. Třikrát se mi z nosu spustí krev, kterou musím zastavovat a moje ztráta roste. Když se konečně vyškrábu na Milevi skali, Arnošt už je nadržen vyrazit na další cestu.

Chroptím. K nebi ční bělostná mohyla partyzánům, a za ní na parkovišti stojí autobus!

Alabacký hřbet je první vlnou zeleného rodopského moře. Na západě má krásnou sousedku Rilu, severními svahy spadá do Thrácké nížiny. Na hřebeni je porostlý řídkým borovým lesem a připomíná tak dobře udržovaný park.

Později odpoledne jsem znovu zachrčel a rozhodl se, že své zásoby razantně ztenčím. Bača, jemuž jsem přebytky nabídl, pochopil, že má na celou zimu vystaráno a šťastně se usmíval.

Vodotrysk, kolotoč a jiné zajímavosti

Na malé mýtince uprostřed alabackých lesů zastavil autobus. Řidič nám nabídl dunhillky, svlékl si koženou bundu z Korekomu a vydal se rozbitou lesní cestou k Velingradu. Vypráví, že pracoval jako internacionál ve Vítkovicích a v Karviné. Na Bílé Vodě začíná skutečná silnice a trpělivě se kroutí do údolí, kde z oparu a kouře povstávají červené střechy třicetitisícových lázní Velingrad.

Velingrad je kouzelné místo. Patří k němu horké prameny ve fontánkách na ulicích zastíněných korunami lip, poštovní přepážka s osladičem ve džbánku, tržnice s ovocem, květinami, ovčími koberci i Travoltou, koupaliště s kolotoči, pouliční kavárny s orosenými číšemi Chemusu, Dimjatu, Mavrudu, Gamzy a Trakije, čapí hnízdo nad právě dosmaženou plackou náměstí, barevné třásně místo dveří, parte a vzpomínky na každém nároží, bílé zdi a zelené lesy nad nimi. Chraňte lesy před požáry. Čistota – příznak vysoké kultury. Stařence se líbím já, prodavači limonád zase Arnoštova Praktika. Zase jednou Češi!

Po poledni nás nacpaný vyhrávající autobus odvezl do Čepina. Tady začíná severojižní silnice, která protíná celý masív Rodop a končí nedaleko řeckých hranic, na břehu dospatského přehradního jezera. Vlevo narůstá Batacký hřeben, vpravo běží koleje naší velingradské dráhy. Všechno je zelené, čisté a krásné. Asfalt odtéká pod nohama. Později silnice zaleze do úzkého údolí a pomalu, metodicky stoupá.

Připojili se k nám dva chlapíci a chtějí dolary nebo marky. Vyptávají se, zda máme bulharské peníze, jaký je kurs leva ke koruně. Ptáme se, jestli jsou v Bulharsku Rusáci. Mávají rukou a prsty se ptají, zda si nechceme zaskotačit s děvčaty. Jak se od vás jezdí na Západ? Tak šlapeme po horké cestě a naši průvodci pokřikují po sousedkách: „My provodčiki. Što vy?” Slibují, že nám stopnou auto, ale když se jim to podaří, nasednou do něj sami.

Chodíte-li bulharskými horami, nacházíte kolem cest pečlivě spravované studánky. Někdy spíš připomínají malou vodárnu. Voda prýští z jedné, ale i z deseti trubek do vyzděného korýtka, nikdy nechybí hrnek, často si můžete umýt ruce erárním mýdlem a utřít je do snesitelně špinavého ručníku. Každá studánka je postavena na něčí počest a všechny dohromady vytvářejí neobyčejně milou, užitečnou tradici.

Po mnoha kilometrech pochodu nám zastavila vojenská sanitka. Silnice se konečně vyhoupla do sedla, ale nejvyšší hora Rodop Goljama Sjutka se přes svých dva tisíce jedno sto metrů záhadně skrývá v nekonečném jedlo-smrkovém lese. Necháme se tedy odvézt až do Sarnice, která leží až u jezera Dospat, v údolí mezi Dabrašským a Velijsko-Videnským hřebenem.

Když vystoupíme, vesničané mlknou a povstávají. Po prašné cestě drkotá oslí povoz. Mám příjemný pocit, že jsme konečně tady.

Pohled přes plot

Nad spletí červených střech ční bělostný minaret. Muž v obchůdku temném a zatuchlém jako cela odsunuje ze dveří stůl, který byl doteď pultem, a pohostinným gestem zavádí samoobsluhu. Těžko si z pěti druhů zboží vybrat! Ovčí mléko husté jako jogurt prodává v půllitrových lahvích od okurek. Chleba je pšeničný a jak se později ukáže, dál na východ bude stále pšeničnější.

Dívky v bezpohlavních, tmavomodrých školních uniformách táhnou na sena. Obrovský bagr řinčí za nimi. Žena s muslimským šátkem v garáži s motorkou spřádá na prastarém dřevěném kolovrátku vlnu. Nad vším se pekelným smíchem směje slunce.

V největším vedru přistupujeme k pokoření Dabrašského hřebene. Je kolem 1800 metrů vysoký a celý zapraven do jedinečných lesů s palouky, na nichž kraluje žhavá smůla, záplava květin a hmyz velí: zmiz! Oplývá Kajalijskými skalami, které sice v dálce vidíme, ale neumíme k nim najít cestu. Na západním obzoru leží Pirin se sněhem vyšperkovanými vrcholky, na severním obzoru dlouhé rilské hřbety, na východě Rodopy a zase Rodopy – s Goljama Sjutkou náhle vystavenou v popředí. Na jižním horizontu cení zuby řecké pohoří Dramma. I tam, za železnou oponou, mají jasno.

Zpátky k jezeru to je pěkná hloubka. Nohy se mi při sestupu prolamují a mysl pění. Proklínám kopce, poměry, revmatismus, kamarády a jak čas postupoval a cesta nekončila, i celého sebe, abych pochopil, že člověk se nemá hodnotit, když jde z kopce.

Zato večer! Rozdělali jsme oheň a vařili dobroty. Přes jezero k nám vánek nesl tóny pastýřské píšťaly, cikády řvaly a nad hřebeny se pomalu vysouval obrovský rudý měsíc.

Do zajetí

Na hladině se zatřpytil nový den a krávy se hnuly. Nad Sarnicou se povaloval bílý dým. Podle sebevědomých příruček se jezero Dospat stává vyhledávanou turistickou oblastí. Nepotkali jsme ale nikoho, jen oslnivě žluté moře divizen. Když je voda sytě modrá, obzory zelené a jezero jen pro vás, těžko se kdy koupání nabažíte.

„Takové léto tu nepamatujeme,” řekl lesník, který nás nakládal na korbu dodávky. Studoval na Slovensku a Arnošt v kabině mu tedy trochu rozumí. Lesy Rodop jsou prý výjimečně zachovalé, zatímco ostatní bulharská pohoří už stojí na hraně kluzkého svahu matičky civilizace. Ale co s tím? Drkotáme zuby na hrbolaté cestě, na jezeře plavou sádky s pstruhy a jsme šťastní.

Městečko Dospat, jako vlaštovčí hnízdo na skále pod přehradní hrází, vypadá s rozsáhlou plínkovou vlajkoslávou jako bájný labyrint rok po noci nezapomenutelných bakchanálií. Lesník nás veze do podezřelého dvora s plechovými vraty a ještě stále nás ubezpečuje, že ten voják, co se k nám s bajonetem blíží, vůbec není nebezpečný. Zrada!

Voják byl ozbrojen, jeho ospalá tvář však naštěstí dokazovala, že své postavení na stráži míru a socialismu nedocenil. Vyžádal si pasy a předal je důstojníků, kteří ve stínu lípy luštili křížovku v Rabotničeskom delu. Usadili jsme se a čekali. Po návsi za plotem chodily husy. „Je to tady,” usmíval se Vilém spokojeně, „ťurma bude.” Jeho utkvělá představa, že náš pobyt v zahraniční musí vyústit v odebrání tkaniček kompetentním orgánem, nabývala konkrétních forem.

Dlouho se nedělo nic. Lampasáci listovali pasy a donekonečna si něco šuškali. Vypadali, že postrádají nějakou směrnici, nebo jsme do té existující nezapadali. Až později jsme zjistili, že naše zadržení nebyla taková selanka. Kdyby nás lesník nesvezl, neudal a kdybychom se pustili po plánované trase, dostali bychom se do bulharsko-řeckého pohraničního pásma, v němž se pohyb osob v těch dobách ještě stále zastavoval střelbou.

Za hodnou chvíli se opět objevil voják s pasy v ruce. Tentokrát měl ve tváři slavnostní výraz – váhám, zda se nemáme postavit do pozoru.

„Za Devin nemožno,” pravil voják a přikývl. Jak nemožno, ptáme se. Nemožno. Na další otázky dostáváme stále stejnou odpověď. Nemožno, nemožno. Otráveně si bereme pasy a chystáme se k odchodu. Také nemožno! Bude odsun. Snažíme se zjistit, v jaké vzdálenosti nás od Řecka se bude cítit Bulharsko bezpečné. Voják vytáhne mapu a zapíchne prst do Bataku. Batak leží třicet kilometrů zpátky ve vnitrozemí! Nevíme, co na to říct. Vilém ano: nadechuje se, aby poukázal na naši rozsáhlou diverzní činnost, odevzdal tkaničky a zaujal místo na kavalci. Voják nás už ale neúprosně vede k autobusové zastávce a kupuje za naše peníze lístek tak drahý, až je nám do pláče. Když se autobus rozjíždí zpátky k severu, už jen s původním ospalým výrazem kontroluje, zda nevyskakujeme okénkem. Husy se plaší.

Zpátky na sever

Opustili jsme tedy Dospat s jeho vojenskou posádkou a nevěstincem a opět se zabořili do lesů. Čavdar burácel přes stovky výmolů a vousatý řidič se mračil jako čert. Podobně jako před časem v Rumunsku, brzy jsem na sebe upoutal pozornost cestujících dětí. Nejfascinovanější chlapec klečel na sedadle přede mnou a užasle mi hleděl do tváře ze vzdálenosti, která hrozila polibkem nebo rozbitým nosem. Když mně jeho náklonnost začala lézt krkem, opatrně, aby mě neviděl nikdo než on sám, jsem zaťal pěst a pomalu ji přibližoval k vlastní bradě. Hoch se rozesmál na celé kolo, skulil se na sedadlo a usnul.

Krajina Batackého hřebene připomíná Velkou Fatru nebo Šumavu. Silnice hřeben přechází v sedle Semerelan ve výšce asi 1500 metrů. Rozlehlé plochy jehličnatých lesů se střídají s horskými pastvinami. V posledních letech tu postavili několik přehrad. Všude je klid a mír, trestanec za volantem občas zastaví, majku s rancem si vyzvedne tatko s oslem a bryčkou, zamává se a jede se dál.

Pokud právě nejste vyhoštěni z pohraničí, můžete město Batak považovat za vstupní bránu do této části hor. Vysoko nad ním ční Bataški Snežnik. Z něj byste jako na dlani viděli uličky mezi kamennými domy s dřevěnými pavlačemi, šňůry s úžasným počtem klukovských černých kalhot, mešitu, v níž Turci za povstání v roce 1867 popravili čtyři tisíce lidí, minaret s čapím hnízdem a za kopcem veliké jezero, největší v západních Rodopech.

V Bataku jsme ale z autobusu nevystoupili. Hned za městem, když teplota ve voze klesla na padesát stupňů, jsem usnul. Nevěděl jsem, že v té chvíli mé domácí sádlo v krosně neodolalo přirozenému nutkání po změně stavu, vyteklo z kelímku, který protrhl sáček a již ničím netísněno se vsáklo do šatů a spacího pytle. Toto zjištění ponechejme až na večerní rozbalení.

Vystupujeme v Pešteře. Když pomineme, že leží úplně jinde, než jsme chtěli být, je třeba ocenit její nefalšovanou přátelskou atmosféru. V tržnici stačilo na otázku „Germanci?” odpovědět „Ne, Čechi!” a rázem nakupujeme za báječně nízké ceny. Vilém v pozadí vysvětluje starci, kdo je v Čehoslovačce prezidentem. Arnošt si drží Praktiku a já hlavu. V krámku se žvýkačkami a rtěnkami prodávají doma těžce sháněné kinofilmy ORWO – za pakatel! V Pešteře jsme zkrátka strávili příjemný večer plný milých překvapení, a třebaže městečko ševelilo jen svým každodenním účtování, mám dnes pocit, jako by všude hrála tichá renesanční hudba.

Ve vlaku z Peštery do Kričimu jela revizorka. Nic však nekontrolovala, jen se smála – že jsme Češi, že máme krosny, že nevíme, kde vystoupit. Přesto jsme v Kričimu vystoupili správně. Před nádražím čekal autobus, na jehož zadních sedadlech ležely rozčtvrcené ovce. Čtyři zarostlí mládenci ale hned vyskočili, aby nám udělali místo. „Germanci?” – „Ne, Čechi!” – „Arabela!” zařvali nadšením, začali kroutit pomyslnými prsteny a přehrávat nám kompletní děj včetně úvodních titulků. Družba, družba, šeptali jsme a vytírali si z očí slzy dojetí. Bohužel, autobus nejel tam, kam jsme chtěli.

Soutěskou zase do hor

Michalkovo leží v údolí řeky Vača mezi Batackým hřebenem a Černaticou. Dospatský incident nás posunul v časovém plánu o dobré tři dny kupředu a Batacký hřeben, který jsme hodlali překročit průsmykem u Kimerova mostu, jsme po severním obvodu téměř objeli. Teď jsme se potřebovali vrátit ještě dále na jih, čtyřicet kilometrů do Michalkova. Bylo ale devět večer a všechny linkové autobusy byly pryč. Naštěstí je bulharský venkov plný vozů, které zřejmě nepodléhají žádnému grafikonu, nebo jde o grafikon přísně zvykový. Jen jsme se pustili po silnici pěšky, už nám jeden z bludných autobusů zastavil. Řidič vrtí hlavou, že nás samozřejmě vezme, kam budeme chtít.

Hned za vsí se silnice urputně zakousla do soutěsky. Vine se ve skalních stěnách a brzy nechá Vaču hluboko pod sebou napospas soumraku. Jehličnaté lesy vystřídala kudrnatá bučina. Autobus vjede do tunelu a když z něj vyjede, objevuje se za oknem nepředstavitelně vysoká přehradní hráz. Čavdar na její koruně vypadá jako krabička zápalek na bytelné skříni. Jezero je zelené a mrazivě hluboké. Silnice se kroutí nad ním, jeden opasen zavoj střídá druhý, řidič si hvízdá. Trnu, že začne předjíždět, ale nepředjíždí. Je už úplná tma, u jezera plane několik ohňů, hvězdy se tetelí v průzračném vzduchu a náhle se v údolí rozkročí další obrovská hráz a za ní další jezero s dalšími kličkami silnice vysoko nad ním, s hliněnými záplatami na sesutých úsecích.

Čtyřicet kilometrů bylo do Michalkova. Poděkovali jsme a vydali se tmavou vsí vzhůru, kde jsme předpokládali masív Černatice. Na terasách pod zeleným vínem a slabými žárovkami posedávali domorodci, kterým jsme svým zjevením brali slova od úst. Na horním konci vesnice váháme, zda máme sdílet jediné vodorovné místo se stádem, které se v ohradě patrně nachází, nebo se přivázat ke stromu v nebetyčné stráni. Nakonec se provizorně přehodíme přes jakousi ovčí stezku. Tu přichází chvíle, kdy vybalím spacák a krev mi ztuhne v žilách.

Druhý pekelný výstup

Ráno mě prý ještě spícího překročil osel. Jsem mu vděčný. Stojím po kolena v ledovém potoce a vypuzuji z šatů sádlo, čokoládu, med a další položky, které se s všeobecným táním svezly. Zuřím, zatímco mi nohy odumírají chladem. Ozve se strašný výkřik. I Vilémovi vyteklo sádlo a teď jako rotující bengálský oheň letí do houští, doprovázeno vzteklým spíláním. Arnošt se usmívá a jde ho uklidit.

Stoupáme údolím. Ve žhavé sluneční peci se nohy přitavují k zemi a já se děsím, aby se mi v krosně neroztekl cukr na karamel. Po dvou kilometrech se cesta vklínila do úzkého stinného údolíčka. Jím po dvou hodinách docházíme do Čurekova. Klepeme na dveře domu v okamžiku, kdy celá rodina sedí kolem kouřící mísy, z místnosti vane příjemný chlad a na okně podomácku bzučí mouchy. Dostali jsme, co jsme potřebovali – vodu a radu, že k chatě na Persenku ještě zbývá dvě až pět hodin chůze. Opilý mladík na návsi, které lemují sedící domorodci jako diváci probíhajícího představení, odhaduje vzdálenost dramaticky jinak, zatímco dva staří manželé slyšeli o chatě na Persenku pouze z vyprávění.

V lese padám do trávy a vařím si sladkou rýži s jahodami. Na další cestu vyrážíme v okamžiku, kdy Arnošt usoudí, že je už docela příjemně, ačkoliv je teprve pět hodin a po cestě teče rozžhavené kamení. Za hodinu dojdeme k rozcestí. Dáváme se doleva a po několika minutách se vracíme. Nyní jdeme doprava, ale ani tudy cesta nevede. Do třetice jdeme rovně, a to je to pravé rozhodnutí, protože konečně nejdeme po cestě, ale potokem, sutí, kopřivami, vzhůru na chatu Persenk! Slunce pálí, komáři píchají, mouchy štípají, bodláky bodají, už i Arnošt nadává!

Pod mohutným smrkem vysoko v horách Černatice přinášíme další z řady zásadních rozhodnutí. Opustíme vodu a s vylitými bandaskami, ulehčujícími váhu krosen, se dereme strmým lesem k nebi. Po určité době, už skutečně jen malý kousek pod nebesy, dosahujeme hřebene Černatice. Na obzoru vidíme staré známé – Bataški Snežnik, Kurtludžu, Sandžak. Opravdu právě tudy vedla obchodní stezka z Thrákie k Egejskému moři? Hřebenovka je značná všemi barvami spojitého spektra. Odevzdaně duníme širokou pěšinou, když se náhle ze smrkového lesa vynoří jezdec.

Arnoštova pověst o stříbrném jezdci

Bylo to v dávných dobách, kdy Bulhaři úpěli pod vládou osmanských utlačovatelů. Tehdy žil vysoko v horách osamělý muž. Bydlel v prostém dřevěném domě, z jehož oken hleděl do nekonečného království lesů. Žil velmi prostě, a přece měl značné jmění: stříbrného koně se stříbrnou hřívou. Občas na něm vyjížděl do okolí, ale většinou se držel kolem domu, obdělával kamenité políčko a to se kůň klidně pásl opodál. Tak jim v míru běžel čas.

Jednou navečer se z údolí přihnala bouřka. Muž uvázal koně ve stáji, zavřel okenice a zaposlouchal se, jak poryvy deště zalomcovaly stavením. Vydal se do světnice zapálit lojovou svíčku, ale vyrušilo jej netrpělivé bouchání na dveře.

„Zastihla mě bouře v lese a ztratil jsem cestu. Pusť mě dovnitř!” volal zvenčí mužský hlas přerývaný skučením větru.

Chalupník váhal: „Doba je nejistá, v kraji zbojníci i janičáři. Jak ti mám věřit, že jsi dobrý?”

„Dobře ti zaplatím, jen mě už pusť. Jsem mokrý na kůži!”

Chalupník otevřel dveře dokořán a do setmělé místnosti vešel krásný šlechtic. Když se příchozí rozhlédl po světnici a chalupník přemohl překvapení, zeptal se:

„Kdo jsi, pane?”

„Mé jméno ti nic neřekne. Prchám před tureckou zvůlí. Neboj se, hospodáři,” dodal, když zaznamenal jeho uleknutí. „Nepřivedu tě do nebezpečí. Jen co se bouře přežene, půjdu zase dál.”

Chalupník přinesl hostu ovčí houně a brzy se nad polévkou a pohárkem samohonky rozpovídali. Bouře neslábla a lojová svíčka prskala vlhkem.

„Ale, hospodáři,” vyskočil náhle šlechtic a ukázal prstem před sebe, „kdo je za tou stěnou, že tam slyším nějaké štrachání?”

„Uklidni se, pane,” řekl chalupník. „Nikdo to není. Mám tam jen koně. Stříbrného koně se stříbrnou hřívou.”

„Stříbrného koně?” užasl šlechtic.

„Se stříbrnou hřívou,” přisvědčil chalupník. „Chceš ho vidět?”

Zvedl se, vzal svíčku a vedl hosta do stáje.

Kůň k příchozím lehce natočil hlavu. Jak se pohnul, odlesk světla se zatřpytil na jeho stříbrných bocích.

„Prodej mi toho koně!” vykřikl šlechtic. „Řekni si cenu, hned! Nic pro mě není drahé!”

„Ale pane,” polekal se muž, „Mám jen jeho. Je to jediné, co mám. Jedinou živou duši!”

„Tisíc lir!”

„Pomáhá mi v práci -”

„Dva tisíce? Tři tisíce? Tak si, do Cařihradu, člověče, řekni!”

„Pět,” hlesl muž. Kůň si odfrkl. Šlechtic hospodáře radostně objal. Ráno mu vysázel pět tisíc lir ve staré měně, vyvedl koně do čarokrásného jitra, rozloučil se a odjel.

Muž sešel do vsi, aby si koupil nového koně s povozem a na něj naložil šatů, jídla a pití, co jen mohl koník uvézt. Doma všechno složil a když přepočítal peníze, zjistil, že mu jich ještě hodně zbývá.

„A to se na to napiju,” řekl si.

A napil se. Druhý den ráno si nalil na probuzení, před obědem na lepší trávení, po obědě pro radost, a tak to šlo dál. Za týden nevěděl, proč pije, za měsíc, že pije. Kůň se sám pásl u lesa, ale pole chřadlo.

Tak přešlo léto. Jednou k večeru, když už se z údolí táhl chlad a první mlhy přizdobily jedle na hřebenech, zaklepala na dveře domu stará babička.

„Drahý pane, nechte mě u sebe přespat. Noc je na spadnutí a do vsi nedojdu.”

Chalupník si ji prohlédl a pak se pustě zachechtal:

„Tak seď, bábo, na zadku, když nemůžeš na nohy!”

Babička se na něj upřeně dívala:

„Dobře se ti odměním!”

Muž zvážněl:

„Ty? Proč se slušně neoblékneš, když chceš platit za nocleh?”

Tu se dům otřásl v základech, koník za domem zaržál, okenice práskly o rámy a místo babičky stál ve dveřích ohromný stařec.

„Protože jsem Duch Horáctví, na zevnějšku nezávislý!” zahřměl. „Mým sokem je stohlavý drak Mezichajda a ztrestat tebe za nízkou rezistenci vůči valutě je pro mě tedy hračka. Neobstál jsi, živou duši jsi vyměnil za mizerný groš a měl bys být pohlcen nicotou. Ale já,” pohladil si samolibě vous, „jsem duch smířlivý a ty máš jedno štěstí, že nejsi Němec.” Luskl prstem. „Tady stojí tvůj stříbrný kůň! Usedni do jeho sedla. Na věky věků budeš na něm jezdit po horách a prostým lidem ukazovat cestu!”

Odstrčil zcepenělého chalupníka a vešel do místnosti. S odporem prošel nevětranou světnici, vzal ze stolu nedopitou láhev a ušklíbl se:

„A tohle,” hodil ji chalupníkovi. „Tohle si vezmi na cestu!

Znovu luskl prsty a chalupník už seděl v sedle. Když luskl potřetí, stříbrný kůň se s bimbavým jezdcem rozběhl a zmizel v lese.

Persenk

Byl to on! Ožralý jezdec na stříbrném koni, v ruce vodku značky Sredec.

„Germanci?”

„Ne. Čechi.”

„Chiža Persenk?”

„Da, chiža Persenk.”

„Chiža Persenk!” máchl před sebe pravicí a zmizel. Když poznal, že mu nestačíme, obrátil koně a celý výjev se opakoval.

„Germanci?”

„Ne. Čechi.”

„Chiža Persenk!”

A tak mizel a vracel se a kůň se motal, protože pokud nebyl také opilý, přinejmenším nebyl veden. V pátém kole jezdec přidal na srdečnosti. Po odpovědi „Ne, Čechi” mi podal ruku. Tak jsem pocítil, že i nadpřirozená bytost může být zatraceně hmotná.

Chata na Persenku leží pod vrcholem hory Persenk, která je i přes svých 2074 metrů až po vrchol zalesněná. Je třeba uvést, že chata pod vrcholem neleží sama. V těsné blízkosti je několik dalších budov, z nichž se do kraje rozléhá halekání, smích a sborový zpěv. Správce chaty, starý šedivý pán, podle vzhledu partyzán, nás zapisuje do hotelové knihy formátu tenisového kurtu. Pak nás zavede přes louku do chalupy, v jejímž podkroví se nalézají dvě obrovská lůžka, jedno pro patnáct a druhé pro dvacet osob.

Večer na nich sedí sedm tlustých bulharských paniček v podprsenkách, které si posílají jeden krém, mažou se a varovně ječí, neboť hubený muž, společník na první pohled vyčerpaný k smrti, zalézá pod deku. Ani přes válečný ryk už nevyleze, takže paničky obracejí svou pozornost k nám. Nepolevujíce v mazání, spouštějí obvyklé kolo otázek a odpovědí.

„Germanci?”

„Ne, Čechi.”

„Bravo,” vyšpulí uznale spodní ret, pokývají hlavami a rozhlédnou se jedna po druhé.

Chvíli slyšíme jen svištění dlaní a mlaskání kůže. Pak je ale ticho omrzí:

„Germanci?”

„Ne, Čechi.”

„Bravo!”

Nikde neplatí tak, jako na Persenku: opakování matka moudrosti!

O tatících v trávě a družebním večeru

Divočina na Persenku skončila. Ráno nás vede k sedlu Goljam Persenk udržovaná magistrála, k nerozeznání podobná cestě na Popradské pleso, po které se ovšem nevalí žádná masa turistů.

Pod Goljam Persenkem, vydány všanc masové tělovýchově, se nacházejí Čudni mostove, dva přírodní kamenné mosty, vzniklé zřícením jeskynních stropů. Skály jsou úchvatné a tak v nedělním odpoledni hučí s rojem návštěvníku jako úl. Jen několik kroků od propasti stojí chata, z jejíž kuchyně se line omamná vůně oběda. Každým směrem stojí další chaty, z kterých se line už jen hluk a lomoz. Poprvé od příjezdu do Sofie se nebe zatáhlo. V dálce hřmělo. Ubytovali jsme se v malé dřevěné dependanci.

Na oběd nebyly peníze. Uvařil jsem si další kukuřičnou kaši a ihned znehybněl v blaženém očekáváním bouřky. Arnošt s Vilémem, elektrizováni povětřím, naopak nelenili. Slezli do propasti a vlezli do tunelu pod mosty. Co se dole dělo, nevím, ale když se vrátili, byli mokří, nesouvisle hovořili o vodopádu a navzájem se osočovali z úkladů o bezživotí.

Odpoledne se v naší budce objevil nenápadný študák-geograf. V batohu měl pozoruhodný nástroj, připomínající sekeru a krumpáč víc, než skutečný cepín. Přesto jsme mu začali říkat alpinista.

Vyhnout se mnoha láskyplným kontaktům v dobře naladěném středisku nebylo možné. Naše přátelení se dvěma putovními tábory začalo zcela nečekanou otázkou:

„Polska?”

„Ne, Čehoslovačka,” odpovídáme a příjemně se usmíváme. Jeden tábor je ze Smoljanu, druhý z Burgasu. Bavíme se z prosté radosti, že nám ruština poprvé k něčemu je.

City k nám vzplál i personál chaty. Když kuchař vidí, co vaříme, stále nám vnucuje chleba. Seznamujeme jej s výhodami sušené stravy a poukazujeme na její výživnou hodnotu. Když ale usměvavá chatařka spatří Vilémovu krupici, zbledne a pošle nám bochník po alpinistovi.

Bouřka se rozpadla. Večer trávíme v náruči putovních táborů, voní tráva a stotinkové parfémy. Končíme za tmy s adresáři v rukou. Později večer ze sebe Arnošt ždímá maturitní otázku Prijechal drug a alpinista popisuje bulharské hory. Ještě stále po nich pendlují nadšenci v tesilkách a keckách. K půlnoci strhne alpinistův zájem dvojhláska ou. „Leka nošt,” přejeme mu sladké sny. „Do-brou, do-brou,” piluje alpinista, a my se ve svém koutě boudy dusíme.

Položte krávu vemenem k výbuchu

Přes všechno pronikání do nitra bulharské duše mi stále chyběl opravdový folklór. Do Zabrda jsem se hnal s představou, že tam konečně potkám rustikální babičku. Čížek a kol. vylíčil Zabrdo jako folkloristickou obec s výšivkami. Maluji si, jak rustikální babička na zápraží své chaloupky vypráví do klapající závěrky pověst o caru Asenovi, vtipně ji prokládajíc lidovými nápěvy, do nichž já občas utrousím, ano, ano, to je ten typický nepravidelný sedmišestnáctinový takt.

Skutečnost byla typicky jiná. Zabrdo, pouhých třináct kilometrů vzdálené od hlavní silnice z Plovdivu k vyhlášeným Smoljanským jezerům, je normální, pobulharsku civilizovaná obec. Na plácku u pošty visí ve vitrínách fotografie lidí, o nichž si netroufáme říct, zda jsou vyznamenaní nebo hledaní. Na poště za okénkem velikosti střílny, kterým se dva muži snaží protlačit obrovskou tržbu, nemají pohlednice. Zato na chodbě je obrázků habaděj. Ilustrovaný morální kodex budovatele komunismu, účinky jaderné tlakové vlny na pasoucí se stáda dobytka, plán výstavby na loňský rok a v půli utržený graf životní úrovně. Hned vedle pošty je Narodno čitalište Christo Botev. Botev byl bohém a básník a lidové knihovny, nebo spíše čítárny, byly ve své době významným počinem národního sebeuvědomění. Těžko říct, jakou roli hrají dnes, protože z pusté vstupní haly vedou schody pouze na půdu a vytlučenými vstupními dveřmi prohánějí chlapci rezavou kozu.

Arnošt, když nepochodil u domorodců, zašel na místní sovět (i tam visí účinky tlakové vlny na dobytek), aby mu poradili, kudy vede cesta na Radjuvu planinu s řadou krasových jevů. Funkcionáři se ho ujali velmi vstřícně a ptali se aló-aló do všech stran, zda ta která strana nezná Radjuvu planinu. Radjuvu planinu opravdu – kromě Čížka a kol. – nikdo neznal.

K Bačkovu

Vezeme se v kamazu údolím Čepelarské řeky. Svěží lesy západních hřebenů Rodop vystřídaly vyprahlé vápencové stráně s řídkým borovým porostem, keříky jalovce a nezbytnými diviznami. Tendence k usychání od západu k východu je očividná. Rodopy jsou k východu stále vyprahlejší, dvě stě metrů od moře už naleznete jenom písek s dehydrovanými rekreanty.

V hlubokém údolí Čepelarské řeky leží miniaturní lázně Narečenski Bani. Sním, jaké to je být tu hostem, vysedávat v bělostných kavárnách, naslouchat šumění platanů a přivírat oči před skvrnami poledního slunce, které neuvízly v jejich korunách. Pak se zvednout a zamířit na průzračné koupaliště za řekou, k němuž vede jen lávka z rákosí a králičího pletiva, tak vratká, že by ji i šerpský sirdár obešel přes nejbližší brod.

Kamaz nám zastavil u zahradní kavárny v Bačkově. Poslouchám šumění platanů a mhouřím oči před poledním sluncem. Do jezírka padá vodopád. Cena švepsu stoupá.

Od kavárny vede starou javorovou alejí dlážděná cesta k Bačkovskému klášteru. Červená zvonice ční proti vysokánské bukové stráni. Po pavlači se plíží stařičký pop v černé sutaně. Pod vyrudlou plachtou stánku se suvenýry zeje hltan znuděné prodavačky. Dlažba chladí do nohou a kroky se zádumčivě rozléhají. Pravoslavný bačkovský klášter založili v roce 1083 gruzínští bratři Pakurianovi, po dlouhou dobu byl dostavován a stejně dlouho chátral. Do záchrany vzácných fresek se v šedesátých letech 20. století pustil profesor Ondráček a jeho žáci z pražské AVU.

Mniši chodí sem tam s biblí pod paží, mračí se na návštěvníky nebo se nedívají vůbec. Nejsou ale všichni stejní: jeden se povaluje na zídce s vesničankami a vesele si vyprávějí. Jiný sedí v kostele za pultem s bedýnkami na různé mince a žárovka ho rembrandtovsky zalévá ostrým světlem. Další mnich mne žene ven, protože jsem příliš nahý. V klášterní zahradě buší sbíječka.

Třetí pekelný výstup

Vysoko nad Bačkovským klášterem se tyčí vápencový útes Červených stěn. Těžko je vydrat se k nim úbočím, které zalévá horké podvečerní slunce a podněcuje hordy hmyzu k horečné aktivitě. Jako by nestačily tunely kopřiv, které se nad našimi hlavami zavírají. Jako by nestačila strmá stezka, z které by ovce – nebýt vyváženy zvoncem – vypadávaly!

Po půlhodině stoupání, stíhán myšlenkami na poslední věci člověka, jsme na rozhraní habrového lesíka a majestátní bučiny potkali dědečka. Dědeček byl nade vší pochybnost kouzelný, protože měl tady, v místě nepřístupném jako film v přísně spravovaném kině, malou zahrádku, chatu a psa. Pokud byste v tu chvíli jakousi shodou okolností šplhali kolem, viděli byste, jak dědeček s jednou rukou zapíchnutou v bok jako trucovitý generál stojí uprostřed stezky a druhou rukou, s prsty nataženými k salutování, energicky vystřeluje do všech světových stran. Tam i tam vede cesta, chrlí na nás kulometnou palbou mateřštiny. Arnošt přičinlivě kývá, ale po česku, takže dědeček se rozhodne ukázat nám nejlepší směr chůzí. Přes svůj pokročilý věk mi okamžité zmizí a Arnošt se poprvé doopravdy zadýchá.

Pokud nás stále sledujete, vidíte za chvíli tutéž scénku o sto metrů výš.

Toho večera jsme už nikam nešli. Pár korků od místa, kde jsme se se zoufalým dědečkem rozešli, vyvěral ze země silný pramen. Upozorňuji, že se dědeček nezeptal: „Germanci?”, takže se naštěstí nedozvěděl, že ti tři tupci byli Češi.

Sluneční smlouva

Druhého dne v poledne jsme se povalovali na Červených skalách, dolů padaly zelené beránčí svahy a zastavovaly se až u zdí kláštera v bačkovském propadlišti. Kouzelné poledne v diviznách, hvozdících a mateřídoušce, s mouchami a jejich zelenýma očima, s drsným vápencem a hravým větrem, který čechral namodralou záclonu zavěšenou přes čepelarské údolí kličkující vzhůru, zpátky k Černatici.

Útes Červených skal je na hraně dobrostanské krasové plošiny s nadmořskou výškou kolem 1400 metrů. Její nejhlubší propast se kouzlem nechtěného jmenuje Družba. Ojedinělý poutník, který se na planině objeví, brzy podlehne dojmu, že co nevidět vleze do záběru Haraldu Reinlovi. Chybí jen postavy: Vinnetou a nějaký dostavník, jehož kočí by spráskl ruce nad zelenáčem Čížkem, který přisoudil dosažení chaty Marciganica směšných třicet minut. Kočí dobře ví, že k chatě je to přes kopec, skrz neprůstupné borové houští napříč údolím na druhý kopec, kde se ukáže, že Marciganica není žádná chata, ale zavřená odborářská zotavovna.

Večer jsme se uložili na jednom z okrajových vrcholků planiny. Pod nohama nám mlčelo hluboké nepřístupné údolí, v dálce za ním zářily pozlacené východní hřebeny západních Rodop a jediným zvukem, který příroda vydávala, bylo pištění tisíců mušek. Ve chvíli, kdy se stín naší hory dotknul obzoru a totéž udělalo slunce s horou Ruen na opačné straně světa, zvolali jsme na ně: „Ahoj!” Neřeklo nic, jen pomalu chladnoucí dubové stráně nám mnohohlasně odpovídaly.

Slunce ale vzalo rozloučení vážně a ráno nesvítí. Plochy divizen a bodláků s obláčky borovic v jalovcovém moři jsou zšedlé a opuštěné. Stádo ovcí se bezcílně potlouká v třezalkách a koza jde s námi jako pes, který zapomněl, kam patří. Mouchy bez chuti s odstupem sledují naše kroky mířící k severu.

Tři hodiny od Marciganice stojí chata Bezovo. Cesta k ní se vine úbočím a mezi stromy už prosvítají pole Thrácké nížiny. Na chatě je naprostý klid. Dítě si hraje mezi stoly a jeho sestra, tělesně odpovídající nejméně dvěma matkám, se nás ptá, co chceme. Co bychom mohli chtít? Pít! Pod chatou je dětské sanatorium bezútěšnější než každá nemoc, která by do něj nešťastníka přivedla. A ještě kousek dál, na samém konci hor, stojí v nepěkném lese nepěkná chata Momina slza.

Pověst o Asenově hradu a mámině slze

Car Asen byl statečný car. Vyčistil kraj od tatarských vetřelců, potlačil moc bojarských samozvanců a vrátil lid od povstání a půtek k pokojné práci. V těch dobách bylo srdcem země Velké Trnovo, ale pro svou matku, kterou unavovaly dvorní ceremonie, nechal car při vstupu do rodopských hor, vysoko nad údolím Čepelarské řeky, vystavět menší, ale pevný hrad. Tam žila stará žena v ústraní s nepočetnou družinou a věnovala se vzpomínkám a rozjímání.

Car Asen nebyl jen statečný, ale i moudrý. Jeho bystrý úsudek a břitký jazyk pěnil krev bojarům, kteří s nenávistí přihlíželi, jak jeho moc roste. Hádali se, záviděli a snažili se přijít jeho úspěchům na kloub. Rozhodli se zjistit, co za jeho silou stojí.

Z příběhu se nedozvíme, kdo byla stařena, která jednoho sychravého večera zaklepala na vrata drjanovského kláštera. Bůh ví, jak věděla, že téhož večera do Drjanova dorazí zlý bojar Vasil. Zjistit, jak se dostala k tajemství cara a jeho matky, je zhola nemožné. Víme jen, že si nechala vyplatit slušnou částku a pak v setmělém průjezdu Vasilovi prozradila: v horách se nachází studánka, a právě její vodě vděčí Asen za svou sílu.

„Hory jsou nekonečné,” namítl Vasil zachmuřeně.

„Snadná cesta do nich,” usmála se stařena. „Asenova matka se chodí každou neděli ke studánce modlit.”

Zaplacená částka byla značná a bojar zkušený muž.

„Jak vypadá ta studánka?”

„U studánky,” zvedla stařena ukazováček, „nechal Asen postavit kapličku. Jako díkuvzdání,” ušklíbla se zle. Aby svým slovům dodala váhy, zopakovala: „Každý, kdo se ze studánky napije, nabude téže síly jako on.”

Vasil přikývl a ještě téže noci vyrazil k Trnovu.

Kdo byla stařena, která večer před nedělí vstoupila do Asenova hradu a varovala starou carevnu, aby na čas upustila od svých modliteb u lesní kaple, nelze doložit.

„Chodím tam, co stojí tento hrad,” namítla jí carevna. Kdo jsi, že mě zrazuješ z mých zvyků?”

„Myslím na tvé a carovo dobro,” odpověděla stařena. „Půjdeš-li, ohrozíš jej i sebe, jakož i vše, co vykonal. Po zbytek života budeš litovat svých kroků.”

Carevna zavrtěla hlavou.

„Přísahala jsem, že nezanedbám svou povinnost k modlitbě za štěstí svého syna. Věrnost sobě a věrnost Bohu nepáchá hříchu. Půjdu, ač jsou tvá slova velmi podivná.”

V neděli za úsvitu vyšly z hradu dvě ženské postavy. Komorná nevěděla o hrozbě, která tentokrát carevnu provází, a pokojně kráčela po boku své paní. Carevna nikdy cestou nepromluvila, dnes byla ale do sebe pohroužena hlouběji než jindy.

Ženy nebyly na cestě samy.

Tři muži v jezdeckých úborech se pěšky kradli za nimi. Skrývali se za ohyby cesty a pak zase ženy dobíhali, aby je neztratili z očí. Po době delší než okamžik a kratší než věčnost zasvitla mezi stromy bílá stěna lesní kaple. Carevna před ní poklekla. Muži ulehli do houští a napjatě čekali, až dlouhá modlitba skončí.

Když ženy odešly, sečkali muži ještě chvíli bez hnutí. Pak se vrhli k vodě, smáli se, stříkali a pili, pili, jaktěživ tolik vody nevypili, co u čarovné studánky.

Ženy se už blížily k hradní bráně, když se z lesa na koních vyřítili tři rozesmátí jezdci. Aniž si všimli, že byli zpozorováni, ujížděli údolím. Carevna se polekala hluku, když si ale uvědomila, kdo jsou jezdci a kterou cestou jedou, pochopila. Sotva dechu popadajíc došla na hrad a okamžitě poslala k Trnovu posla se zprávou, v jakém nebezpečí se Asen ocitl. Za úsvitu se přihnal na schváceném koni Asen. Matka prosila o odpuštění, kterého se jí ihned dostalo; přesto ji Asen nemohl utěšit.

Protože carevna znala svět: co se stalo, odestát se nemůže. Car vládl, ale opozice sílila, stupňovala své požadavky vůči dvoru a pomalu nabývala vrchu. Matka stále vroucněji prosila Boha o odpuštění, ať odčiní její vinu. Ale mělo být ještě hůř. Asen se rozstonal a zemřel. Matka hořekovala nad rakví jediného syna. Pohřeb se konal v tichosti, bojaři už nedovolili, aby mu lid vzdal čest. Carevna rozpustila svou družinu a odebrala se do hor k nešťastné studánce, aby dožila v slzách a výčitkách.

Koncert pro jednu pánev a čtyři levé ruce

Žena, která se nás ujala na Momině slze, nemohla být starou carevnou. Neměla však život o nic veselejší. V umaštěné zástěře proplouvala zanedbaným domem, při smlouvání ceny za ubytování trhala hlavou, jako by od každé cifry dostávala elektrickou ránu a kývala hned bulharsky, hned česky, což uzavření dohody oddalovalo. Koktala, chudák, a při svém handicapu se snažila být o to příjemnější, takže se usmívala, až se jí slzy draly do očí. Nakonec nás uvedla do dámské ložnice, v níž stálo třináct postelí s drátěnkami prohnutými až na zem. Plakáty na oloupaných zdech vychvalovaly socialistickou vlast a okna, která nevedla ven, ale přes chodbu do kuchyně, intenzívně nasávala pach shnilých rajčat. Celá chata byla obsazena pionýrským táborem. Děti, které nezíraly na televizní reklamy, polehávaly na chodbě a hrály oblíbenou karetní hru magare. Vedoucí pokuřoval a harašil s nejvyspělejšími pionýrkami. Když děvčata v revíru zaznamenala nové samce, zapředla rozhovor a snažila se z Viléma vypáčit českou sexuální terminologii. Chichotání nebralo konce, a tak Vilém utekl k vaření.

Přítomnost v zastrčené kobce stojícího sporáku nás vzrušila. Rozdělali jsem těsto na palačinky, ale bylo příliš řídké. Správcová mi ze svého pytlíku ochotně odsypala čtvrt kila další mouky, která však nepřinesla žádné zlepšení. Vzdali jsme se palačinek a prohlásili jídlo za trhanec, ale ani ten se nedařil. Dostupný olej se dávno vyškvařil a syrové těsto se rovnou připalovalo. Děti si všimly, že televize ani karty nemohou konkurovat kabaretu v našem koutě a obsadily jej. Vyspělé pionýrky se vytrvale ptají, co to bude, a tváří se koketně. Vysvětluji, že staří Slované, naši společní předkové, jedli právě takové pokrmy, zatímco dnešní mládež je neuvěřitelně zhýralá. Děti nerozumí ani slovo, řičí nadšením a neustále se nás ptají na jména. Vtom Vilém, který si během vaření leštil boty indulonou, si krémem namazal i obličej. Děti jsou bez dechu spínají k němu ruce.

Arnošt zatím klečí na propadlé posteli a přerovnává si v ní věci. Dlouho stojí před zrcadlem a zamyšleně se češe, nosí chodbou mokrý hadr, s nímž zaujatě otírá krosnu a nakonec se převlékne do úplně čistých šatů. Nemluví s námi a tváří se vznešeně.

Musí být ještě řečeno, že kouzelná voda ze studánky za chatou, pro kterou Bulharsko tolik vytrpělo, ztratila svou moc, nebo jsem přinejmenším dosud její účinek nepocítil.

Závěr

Brzy po ránu jsme v Asenovgradu. Vyhřezli jsme z rodopských lesů rychle a bolestivě jako kost z otevřené zlomeniny. Asenovgrad šuměl alejemi a vodou. Máme spoustu malých možností. Můžeme si vybrat z hromady čerstvého pečiva, které čeká na jedlíky ve stánku na náměstí, sladkými buchtami počínaje a sýrovou banicou konče. Můžeme si vybrat barvu v mlze, která napájí trávník duhou, zvážit se na osobní váze s vázou, do které dal smutný chlapík ulomený květ, zajít do cukrárny a zeptat se kohokoliv ze sta zákazníků ve frontě, cože je dnes za den, nebo pomoci ledaři, který s náklaďákem plným kvádrů ledu objíždí obchůdky a vykupuje salmonelu. Můžeme vejít do advokátní kanceláře s dveřmi dokořán lipovému stínu a ptát se pánů v bílých košilích, kde je spravedlnost. Advokáti by povytáhli obočí a rozhodili ruce: to je všechno, co jsme tady pro vás mohli udělat.

Proto se jen odevzdaně loudáme dlouhou ulicí omotanou vínem k červené budově nádraží. Na zdi čekárny visí monumentální plátno, z něhož se na nás z několika úběžníků řítí vlak, auto, letadlo, vrtulník, parník, cyklista a bouřka. Pod ním, svůj k svému, sedí žvýkající starší muž s šedými vlasy, naplno řvoucím tranzistorem VEF a půlmetrovým nehtem na malíčku. Jsme ale vážní a čekáme, až přisupí vlak k Plovdivu.

Plovdivské nádraží, které ochromila jediná uklízečka poledním úklidem, spojuje s centrem města platanový tunel Ivana Vazova. Duní v něm popeláři, zatímco v otevřených oknech poletují záclony. Dívky v indiánských hábitech a lennonkami na nosech poletují jako vlaštovky ještě vzdálených nových dob. Pod mešitou Džumaja Džamija je v dolíku vykopaný zbytek římského amfiteátru. Plovdiv je jedno z nejstarších měst na území dnešního Bulharska, ale Bulharům připadlo až koncem devatenáctého století. Malebné staré město se rozkládá na jednom ze tří pahorků. Dlážděnými uličkami pofukuje vítr a žene před sebou uschlé lusky s všudypřítomnou vůní ovoce. Na samém vrcholku, uprostřed stinné zahrady, stojí konzervatoř, z jejíž oken se – i teď o prázdninách – vyklání Chopin. Holičské krámky jsou otevřené dokořán, vymydlení mistři s břitvami rozvážně obcházejí své zákazníky, kamenné jak město samo. Žena v bílých šatech stoupá kolem oprýskané zídky a nese s sebou úsměv a klapot kroků. Pahorek je provrtán tunelem Georgi Dimitrov a po rozpálené silnici se do něj řítí kolony aut.

Vilém nám koupil do Sofie místenky, ale k jinému vlaku. Arnošt si libuje, že za celou dobu si nemusel vzít prášek proti senné rýmě. Sedí s tužkou v ruce a vede si svou šílenou statistiku. Snažím se ho svést seznámením s pohlednou spolucestující, ale setkávám se jen s nepřítomným pohledem: „Pět krát šest je třicet?” Dívka vystupuje, Vilém rozkrajuje čtrnáctou papriku a tak svou pozornost zaměřím z okna. Rodopy zapadají do ječných strnišť.

Odpoledne jsme v Sofii. Zmizíme v jejím břiše a večer z něj vylézáme obtíženi chlebem, švepsem a zeleninou. V hale vycházejí rtuťové hvězdy. Polští harceři s ozvěnou zpívají. Pannonia stojí u posledního nástupiště. Deset minut před desátou se vlak hne a šňůra rozsvícených oken se vyplétá z bludiště kolejí. Otevíráme víno, zapíjíme Vilémovy narozeniny a každý krok naší cesty. Arnošt začíná zpívat. Prosíme ho, ať přestane a na mapě mu ukazujeme, kde leží Mezdra, výstupní zastávka pro cestující bez platné místenky. Arnošt se jen pohrdavě směje. Průvodčí jsou velkorysí.

Ráno za úsvitu rozduní vlak most z Ruse do Ghiurghiu, pod kterým se leskne rezavý Dunaj s konvojem lodí. Odraz slunce ho přeřízne napůl rudou šmouhou.

Vysvětlení

„Tak,” řeknete si, „ nejsou v tom velbloudi, ženy, převrat ani žlutá zimnice. Kromě toho jsme tam všichni devatenáctkrát byli. Tak proč to, himbajs, napsal?”

Tak si prosím uvědomte, kolikrát jste už četli stejné blbosti, aniž byste měli zdání, jestli to je pravda. Já vám aspoň odpřísáhnu, že takhle – nějak – to opravdu bylo.

Linkuj.cz!