Když jsem v souvislosti se shromážděním balkánských zápisků rekapituloval svoje zahraniční cesty, překvapilo mě, jak nápadně často mířily na Balkán. Teď, když je vidím v obrysech počtů, čísel a let, mě napadají důvody.
Do všech dotazníků, které obsahovaly kolonku Zájmy a koníčky, jsem vždycky uváděl Cestování se smíšenými pocity. Odjakživa jsem věděl, že nejsem žádný cestovatel, že nemám trpělivost sběratele, vůli objevitele ani drzost dobrodruha. Cestování pro mě bylo – a je dosud – nutnou podmínkou, abych se v nové, cizí krajině mohl zastavit, zout, přebrodit potok a přitom přemýšlet nad stejnými věcmi, nad jakými hloubám celý život.
Je samozřejmě nutno připomenout, že některé cesty na Balkán by se neuskutečnily, kdyby bylo možno nahradit je cestami jinam. Byla Husákova léta. V roce 1989 mi bylo 25 let a svět se konečně otevřel. My jsme ale právě měli příliš malé příjmy a pak příliš malé děti, abychom se mohli pustit ke vzdálenějším horizontům.
I na ně pak došlo; a přece cosi nenapodobitelného je na Balkáně. Je to poslední velká krajina v nitru Evropy, žádná velká exotika – naopak! Balkán je prolnutí časů, převíjený záznam naší blízké minulosti, odraz toho, co bylo a mohlo být i u nás. Balkán je ve své tragice a přetrvávající kráse útěchou pro vlastní pochybnosti i strach z příliš rychle běžícího času.
Vytáhl jsem ze svých nepořádných archivů pět balkánských cest uskutečněných mezi roky 1984 a 2005. Nejsou všechny. U některých už ani já nedokážu vystopovat přesah hodný záznamu, čímž nechci říct, že na ně nevzpomínám rád.
Mrzí mě jen ztráta zápisků z mé první velké cesty do rumunského Bihoru v roce 1981, s naším průkopnickým KMC. Mám dojem, že právě velkolepý otřes vyvolaný touto expedicí – a expedice to, aspoň podle množství zavazadel, skutečně byla! – stojí v základech mého dnešního nastavení.
Jistě častěji, než jsem si toho mohl všimnout, jsem se stával jako astenické dítě terčem posměchu zdatnějších spolužáků. Hlavu jsem si s tím moc nelámal. Byly páky, jak jim oplácet. Celou hloubku své nedostačivosti jsem si uvědomil až právě v Bihoru. Padal jsem vyčerpáním při nekonečných přesunech s krosnou na zádech a kufrem na větvi. V jednom táboře nedaleko vesničky Gîrda de Sus tehdy M. řekla: „Měl by sis popruhy u krosny ještě víc zkrátit, protože ty máš přece jen trochu užší ramena.” Žádný posměch se mě nedotkl tak jako tato laskavě míněná rada. Tolik taktu a korektnosti se přece nepoužije, nemluví-li se o věcech opravdu vážných, k lidem skutečně nápadně postiženým! Mám dojem, že právě v té chvíli se začalo moje skutečné dospívání plné pochyb a přecitlivělosti pro vztah mezi ambicemi a zdrženlivostí, výboji a odpovědností, odvahou a strachem.
Dnes vidím, že je dobré naučit se vycházet s málem, je užitečné trápit se a radovat z malých věcí a malých zážitků. Po letech už v sobě nenacházím stesk po gumových lanech, na kterých jsem nikam neskočil, ani po gumových člunech, které jsem neroztrhal v proudu divokých řek. Popsané balkánské příběhy nejsou žádným dobrodružstvím. Jsou to obrázky ze života, který leccos přináší i bez zvláštních nároků na předurčení, auditorium či planetární zdroje.
Vám to všechno bude jedno. Snad vás ale ty přes dvacet let staré zápisky přece zaujmou – možná ta místa znáte, možná byste je už nepoznali.
Texty jsem před časem vytáhl z krabice, přepsal do počítače a sem tam doplnil, jinak jsou autentické. Chybné a zastaralé údaje či dobové omyly snadno rozpoznáte. Nekorektní pojmosloví omluvte – buď jde o citáty, nebo v době, kdy jsem texty psal, nekorektní nebylo.
